Britský dramatik Peter Shaffer je širšímu českému divákovi znám zřejmě především díky svému oscarovému scénáři k filmu Amadeus Miloše Formana. Návštěvníci divadel se však dost pravděpodobně s tímto již šest let zesnulým autorem setkali i na jevišti, jelikož je v tuzemsku poměrně dosti hrán. Kromě zmíněného Amadea mají čeští režiséři v oblibě jeho absurdní Černou komedii nebo psychologické drama Equus, které v překladu Pavla Dominika nastudoval loni v Činoherním klubu režisér Martin Čičvák.

 Děj hry Equus, což mimochodem v latinském překladu znamená kůň, se de facto celý odehrává v sanatoriu, v němž náctiletý chlapec jménem Alan podstupuje ústavní léčbu, jelikož jeho čin naprosto vybočil z běžných případů. Mladiství totiž během jedné noci z neznámého důvodu oslepil v jezdeckých stájích šest koní. Co vedlo zdánlivě obyčejného kluka k tak otřesnému sadistickému aktu se během dvou hodin pokouší rozklíčovat zkušený psychiatr Martin Dysart. Vzhledem k propracovanému textu využívající retrospektivní výlety do tajů a neprozkoumaného zákoutí jedné dospívající duše, čeká diváka skutečně zajímavá psychologická hra.

 Tvůrčí tým, stejně jako autor, velice dobře pracují s napětím. Příčina samotného zrůdného činu je rozkrývána velmi obratně, dávkována přesně tak, aby diváka udržela v pozornosti a postupně se také odkrývají nitra jednotlivých postav, především tedy ústřední dvojice, přičemž má tento průběh přirozeně i širší rozsah, jakými jsou vztahy v rodině, případně vnímání jedinců společností, pro níž byť zvrácená, přesto je individualita těžko uchopitelná a obecně se přijímá pohodlnější odsouzení nepřizpůsobivých, než jejich pochopení, ačkoliv by právě jejich poznání mohlo mít ozdravný dopad na celou společnost.

 Osobně mě daleko více zaujala psychologická sonda do nitra dvou hlavních postav než příčiny jejich momentálních rozpoložení, byť to tak trochu jde ruku v ruce. Postupem času jsem na sobě začal pozorovat, vlastně již při probíhající přestávce, že mě v tu chvíli pouze představované finále hry sice zajímá, ale to, do jakého cíle chlapec Alan a lékař Dysart dospějí je pro mě ještě více vzrušující. Ačkoliv z mnoha úhlů pohledu se může jevit postava mladého násilníka poutavější, v celkovém součtu mi náhled do vnitřního života doktora Martina Dysarta přišel zajímavější. Možná i z důvodu, že psychiatrovo nitro je zde odhalováno v souladu s jeho profesí, tedy velice precizně a především uvěřitelně. Jednoduše má vyhořelý lékař v představení propracovanější psychologický profil než kluk reagující na svět osobní vzpourou.

 V komorním dramatu tohoto ražení jsou samozřejmě stěžejní herecké výkony. Ačkoliv když nad tím přemýšlím, existuje snad činoherní divadlo, v němž by bylo jedno jak se účinkující prezentují? Pro Pavla Kikinčuka je doktor Dysart nejen velká výzva, ale rovněž možná největší herecký úkol, na který ve své bohaté divadelní kariéře narazil nebo minimálně jeden z nejnáročnějších. A musím jedním dechem dodat, že jej dokázal splnit bez nejmenších námitek. Jistý si byl jak v poloze klasického psychiatra, tedy především při sezeních s pacientem, tak při ztvárnění vnitřně unaveného muže, jenž vyčerpán pochybnostmi o sobě samém, kdy již osobní rezignace převládla, se nechá nabíjet konkrétním případem, který jej vytrhl z každodenní rutiny a donutil využít své celoživotní zkušenosti. Přesvědčivé dávkování energie, který mu tento temný případ dodává, pak dokazuje Pavel Kikinčuk servírovat do hlediště s neuvěřitelně přesnou intenzitou. Těžký úkol je i uchopení postavy Alana Stranga. Ztvárnění vlastně ještě nedospělého chlapce, v němž rezonují temné stránky, ale zároveň touží po pochopení, je na jednu stranu těžká herecká úloha, na druhou stranu však velká příležitost. Ondřeji Rychlému nemohu upřít snahu, nasazení i solidní výkon v určitých polohách. Žel mi nesedělo jeho možná teď mnou trochu hloupě řečeno hraní na muskulaturu. Myslím, že výrazově mírnějšími prostředky by dosáhl větší zranitelnosti duše jeho postavy a lépe tak vyzdvihl vnitřní trápení a pnutí než fyzicky výrazné předvádění, které sice může vypadat na první pohled přitažlivě, ale těžko se ztotožňuje s mladickou křehkostí.

 Ostatní role jsou víceméně jen doplňující. Zatímco Anna Kameníková jako Jill a Lada Jelínková v postavě matky Alana mají možnost předvést své herecké kvality, kolegyně doktora Dysarta Hesther v podání Lenky Skopalové příběhem skutečně jen prolétne. I přes menší prostor jsou však dámy na jevišti přesvědčivé. To se žel nedá říct o Janu Sklenářovi, jenž zobrazuje otce Alana jako jednoduchou karikaturu, k čemuž ještě přidává notnou dávku přehrávání. 

 Nápaditá je i scéna Hanse Hoffera, které dominuje lávka, po níž se pohybuje zpravidla postava Alana, čímž podtrhuje svoji izolaci, z níž občas sestoupí do okolního světa. Navíc tato dřevěná stavba v jistých chvílích nahrazuje koně, což byla pro Martina Čičváka výzva, vyhnout se ilustraci a zobrazení zvířete, které jinak hraje v příběhu podstatnou roli. Akusticky pak byl koňský cval nahrazen specifickým hudebním nástrojem, jakýmisi bubny, které dokázaly atmosféru příjemně zhutnit.

 Peter Shaffer napsal hru Equus s brilantním citem pro vyvrcholení. Diváka umí zaujmout, udržet v pozornosti a cíleně ho navnadit na velké finále. Nemohu tvůrcům upřít grandióznost konce představení, ale myslím, že nemusel být až tak fyzicky expresivní, jelikož v souladu se žánrem by se spíše nabízelo komorněji vypracované finále, které by o to více působilo naléhavěji. Rozházené židle a pohled na propracované tělo hlavního představitele přehodilo psychologickou hru na lacinější podívanou.

 Velice oceňuji umělecké vedení Činoherní klubu, že sáhlo po nelehkém dramatickém textu a inscenátory, že jej dokázali více než solidně zpracovat. Přehlídka palčivých témat, jakými jsou odcizení dětí od rodičů potažmo většinové společnosti nebo zkoumání temných stránek našich duší, sedí do tamějšího divadelního prostředí a dává vzpomenout na historické perly dávného repertoáru. Nemohu sice napsat, že Equus je dokonalá a strhující inscenace, ale chvílemi se k tomu velmi těsně přibližuje, a také slibuje, že by se Činoherní klub opět mohl vydat cestou, která by stála za sledování.