V komorním prostoru kavárny Dejvického divadla s názvem anti.kvariát, kde se doposud uváděly spíše jednorázové projekty, nastudovala režisérka Josefína Formanová hru Játra na motivy stejnojmenné povídky z knihy Štěstí básníka, dramatika, scénáristy a dvojnásobného politického vězně komunistického režimu, letos zesnulého Jiří Stránského.

Jedná se o více než důstojnou poctu osobnosti s velkým charakterem, po níž zůstala řada děl, myšlenek a nesmrtelných odkazů. Nikoliv náhodou se zhostila režie právě Josefína Formanová. Je totiž vnučkou Jiřího Stránského. Text povídky pak upravila společně se svojí matkou, tedy dcerou Jiřího Stránského, Klárou Formanovou. A aby byl výčet příbuzných, podílejících se na vzniku hry, kompletní, musím ještě uvést druhou vnučku Jiřího Stránského, Antonii Formanovou, která v inscenaci hraje. Rody Formanů a Stránských jsou osudově propleteny, a tak nikoho nepřekvapí, že rakev při pohřbu Jiřího Stránského nesli bratři Formanové.

Také není náhodou, že hra byla uvedena právě v Dejvickém divadle. Já sice doufám, že na dílo Jiřího Stránského ještě ve svém životě narazím i na jiných scénách, ale zde to má svoji symboliku, neb byl Jiří Stránský od roku 2003 členem správní rady Dejvického divadla, o. p. s.. Přestože jsem přesvědčen, že by si takto velká osobnost zasloužila uvedení své hry na hlavní scéně, nakonec musím uznat, že prostor anti.kvariátu využili tvůrci nápaditě a působivě. A koneckonců o velikosti člověka nerozhoduje šířka prostoru, ale kvalita života, a v tomto případě také literárního díla a její divadelní adaptace.

Prostor anti.kvariátu je využit překvapivě bohatě. Zapojeny jsou hned v úvodu představení tři velké vitríny, kdy se na ulici objeví členky dívčího sboru Lada a až pietně přinesou v pomalém tempu do interiéru maketu těžební krajiny, kde fáralo desetitisíce až statisíce politických vězňů, a kde se také povídka Játra, potažmo její divadelní podoba odehrává. Svoji roli hrají i rolety, které postupně výlohová okna zatemní, a na něž jsou pak v průběhu představení promítány záběry z nehostinné krajiny. Atmosféru ještě umocní hned v úvodu citovaná poetická báseň o odloučení, čímž se připraví prostor pro samotný děj. V povídce je to příběh o setkání politického vězně, jenž je ze zdravotních důvodů dočasně osvobozen od fárání, a pracujíce na povrchu potká se se svojí láskou, s níž navazuje křehký vztah plný nejistoty a strachu naplněný obavami, že může kdykoliv skončit. Stačí jedno přistižení. Láska dívky k odsouzenému je pak mimo jiné znázorněna tím, že mu přinese játra, které on nutně potřebuje pro výživu, jelikož jeho počet červených krvinek je o několik stovek tisíc menší, než je smrtelná hranice.

V divadelním zpracování dcery a vnučky Jiřího Stránského zůstává tento příběh zachován, ale je zabalen do vzpomínkového hávu. Dívka, která se s oním vězněm v padesátých letech seznámila, Květa je již starší paní a v reálném čase vezme svoji dceru a vnučku na pradávná místa setkání. Pravděpodobně na příbramský Bytíz, protože sem skutečná žena Jiřího Stránského svého muže při jeho věznění navštěvovala. Prolínají se tak dvě časové a dějové linie. Doba, kdy dochází k prvním setkání Květy s odsouzeným Radkem Musilem, a současnost, kdy Květa po boku své dcery a vnučky na tyto časy vzpomíná. Její muž totiž nedávno zemřel a v rámci rodiny je dobré znát zásadní dějinné a osobní události.

Květu hraje odzbrojujícím způsobem Johanna Tesařová. Naprosto suverénně střídá obě polohy, tedy vzpomínající babičku odhalující své dávné city a mladou dívku, v níž se mísí láska, naděje, smutek a radost. Ve scénách s výrazně mladším Lukášem Příkazkým, který hraje vězně Radka Musila, působí oba naprosto přirozeně a reálný věkový rozdíl jako by samotné citlivé téma smazalo. Jejich autenticita prožitků je natolik silná, že není těžké se vžít do jejich těžkou dobou ovlivněných životních pocitů. Lukáš Příkazký svoji nejistotu a únavu i z podlomeného zdraví hraje zcela přirozeně. Pobíhá před diváky, po jejich boku i za nimi, kde je na balkónu vedle zvukařova stolu také prostor znázorňující uranové doly. Postavu dcery Květy ztvárnila Jana Holcová. Její žena ve středním věku působí příjemně civilně, ale dává též průchod svým potlačovaným emocím. Na jejím chování je patrné, že poničené životy ovlivňovaly přirozeně i další generace. Vnučku Květy potom hraje již zmíněná Antonie Formanová, která skvěle reprezentuje generaci, jež historické události bere spíše uvolněně, nenuceně a zaměřuje se hlavně na radostné stránky z vyprávění své babičky. Celá čtveřice pak jednoznačně skvěle zapadá do sebe.

Na tomto jemném a křehkém příběhu je krásně zobrazeno, že každý má právo na rodinu. A toto právo komunisté milionům lidí vzali. Tak jako vzali všechna práva. Obětmi není jen čtvrtmilion vězněných, ale také jejich rodiče, ženy, družky, děti, kteří všichni pykali za neomluvitelnou zlovůli totalitní moci. Přesto inscenace Játra také ukazuje, že skrze lásku, slušnost a víru se dá bojovat s každým zlem a nikdo vám nevezme to, co máte v srdci. V emotivním konci představení, při němž probíhají na zatažené rolety filmové dotáčky tvůrců inscenace z reálných prostor bezútěšných uranových dolů, zazní i muklovská hymna Šáteček v nádherném podání dívčího sboru Lada oděného do lidových krojů. Při této tryzně, jež jednoduše musí vzít za srdce, už jen zbývá tiše věnovat vzpomínku na velkého muže Jiřího Stránského, na něhož nikdy nezapomenu, stejně jako na všechny oběti komunistického režimu. A při odchodu se pak ještě sluší poděkovat všem, kteří se na vzniku této inscenace podíleli. Ještě jednou děkuji...

Šáteček (muklovská hymna)

Už se mi tvůj šátek v dáli ztrácí,
smutek v duši mám.
Já se pro tebe v cele na Pankráci
asi ustýskám.

A to proto jen,
že jsem měl svou zem
tak rád,
dělí nás ostnatej drát.

Chtěl jsem s tebou od oltáře jít,
chtěl jsem tě mít rád,
a teď musím hrozby bachařovi
denně poslouchat.

A to proto jen,
že jsem měl svou zem
tak rád,
dělí nás ostnatej drát.

Chtěl jsem s tebou v malé chatě žít,
chtěl jsem s tebou hezké děti mít.
A teď musím v žáru ve válcovnách
do úpadu dřít.

A to proto jen,
že jsem měl svou zem
tak rád,
dělí nás ostnatej drát.

Není vhodné mít svůj vlastní názor,
jsou s tím potíže.
Tím pádem mě státní prokurátor
šoupnul za mříže.

A to proto jen,
že jsem měl svou zem
tak rád,
dělí nás ostnatej drát.