Přiznávám, že Čarodějův učeň je má srdeční záležitost. Příběh o Krabatovi pochází původně z Indie, ale až lužickosrbská legenda z přelomu 17. a 18. století se stala motivem pro knihu německého spisovatele Otfrieda Preußlera a ta potom předlohou pro nezapomenutelný a nenapodobitelný animovaný filmový skvost Karla Zemana. Každé Vánoce se má melancholická duše těšila na podmanivý hlas vypravěče Luďka Munzara i ďábelské zabarvení hlasu Jaroslava Moučky, jež dodalo čaroději potřebnou hrůzu. Kýčem nedotčená pohádka pro mne byla vždycky vrchol zimních radovánek.

Pokud vím, tak Čarodějova učně uvádělo Divadlo Polárka a v Národním divadle jej nastudovalo režisérské duo SKUTR jako taneční představení. Poslední říjnový den tohoto roku by pak měl Krabatův příběh ožít také na Vinohradech v Divadle D21. Aktuálně je možné jej vidět v Činoherním studiu Ústí nad Labem v režii Jana Holce. Já využil 21. ročník soutěžního festivalu pro děti a jejich dospělé Dítě v Dlouhé a svoji oblíbenou hororovou pohádku tak zhlédl v Praze.

Preußlerovy knižní předlohy se Janem Holcem a Dagmar Haladovou zdramatizovaný text drží věrně. Pouze počet chasníků je logicky zredukován z dvanácti na polovinu. Naopak nechybí postava kmotříčka představujícího smrt. Základem příběhu Čarodějova učně je mladý sirotek Krabat, jehož bída a hlad doženou až do mlýna, který si žije vlastním životem a funkční je pouze při obsazení dvanácti chasníky (v inscenaci tedy šesti mládenci). Bezmeznou moc nad mlýnem i učedníky má mistr, čaroděj černé magie. Jednou z neutěšených zápletek je fakt, že každý rok musí být jeden mlynářský učeň nahrazen novým.

Jak asi představení vnímají děti? To je samozřejmě stěžejní otázka, protože pro ně především je drsná pohádka určena. Myslím, že příběh o čarodějově učni je jim předložen srozumitelně, výtvarně poutavě a přiměřeně se zachází i s protiklady dobro vs. zlo, láska vs. nenávist, život vs. smrt. Pro ty, kteří potřebují i trochu té akčnosti, by mohly být příjemným zpestřením kouzelnické souboje nebo fyzické přeměny chasníků v havrany. Ona funkčnost scény a kostýmů je vůbec jedním z nejzajímavějších aspektů inscenace, byť předpokládám, že dětský divák ji ocení jen mimochodem. Ovšem o to více by ho mohla upoutat k příběhu samotnému, který by přeci jen měl být hlavní náplní představení. Už jen proto, že skrývá nesmrtelnou aktuálnost. Tou je na první pohled souboj dobra a zla, ale přesnější by bylo napsat nepodlehnutí vábení zla.

Mistr zde reprezentuje totalitní moc a vábí své učedníky do své temnoty. Láká je na fascinaci kouzel a možnosti poznání výjimečného. Je na každém člověku, zda podlehne tomu přitažlivému, ale zkaženému nebo v sobě potlačí pohodlné podlehnutí a své morální hodnoty neopustí. A to i za cenu, že se staví proti silnějšímu. Jistě zde aktuálnost sami cítíte. A to je ona velikost a inspirace samotného díla, neb učeň Krabat projde velkým vývojem. Do mlýna přichází jako prostý chudáček bez vyhlídek, během svých učňovských let vyzrává mentálně, fyzicky, i psychicky a na konci příběhu už je z něj silný člověk, u kterého však může být podlehnutí zlu o to větším zklamáním, protože představuje určitou naději, že právě on se může totalitní moci postavit a samozřejmě za podpory lásky ji i porazit.

Láska je, tak jako v pohádkách, nedílnou složkou inscenace. Ať už se jedná o vztah Krabata s dívkou Kantorkou nebo jeho přátelství s jinými učni. Ale ve hře je i kmotříček, který ač vyznívá jako temná a snad nespravedlivá postava, ukazuje, že smrt je nevyhnutelná a je potřeba ji tak vnímat. Lidský skon, o to více umocněn, když se jedná o postavu blízkou, je také jistě kruté a syrové téma, ale i zde je ukázána velikost tohoto díla, protože se tomuto nevyhýbá, ač k tomu jiné pohádky mají sklony.

„Tak nesmíš mluvit!" zvolal Krabat. „Zůstaň už kvůli mně! Bez tebe si to ve mlýně nedokážu představit."
„Je hodně věcí v životě," odpověděl stárek, „které si člověk nedokáže představit. Ale musí se s nimi umět vyrovnat."

Čarodějův učeň nastudovaný v Činoherním studiu Ústí nad Labem alespoň mě nezklamal. Jak jej vnímá nebo bude dále vnímat dětské publikum těžko odhadnout, ale myslím, že má nemalou šanci uspět. Režisér Jan Holec měl jasnou vizi a tu společně s dramaturgyní Dagmar Haladovou na jeviště dokázal přenést. Adam Ernest jako Krabat obstál. Ostatní postavy svými výkony žel trochu splývají v celek. Ovšem až na Jana Jankovského, který mistra černé magie pro děti prezentuje s nečitelnou až lidskou tváří, mate svým chováním a chvílemi nepůsobí jako jednoznačný představitel zla. A i to je opět přesný odraz dnešní společnosti, kde záludnost je často pečlivě skrývána. Zklamán jsem však byl z několika příliš doslovných narážek ze současnosti, které zřejmě měly zapůsobit vtipně, ale zbytečně bouraly atmosféru. A rovněž konec mi přišel příliš uspěchaný. Zde tvůrci, jak mi přišlo, trochu podcenili síly dětského diváka. Naopak absolutní konec dodal za představením příjemný vykřičník. Přeci jen nežijeme ve světě, v němž by zlo někdy prohrálo definitivně, a tak mlýn zase mele!