V rámci dvou výročí mají nyní diváci možnost proniknout blíže k dílu slavného Ingmara Bergmana. Konkrétně pokud navštíví inscenaci Persony v Divadle Na zábradlí. Ačkoliv tvorba švédského dramatika, spisovatele a režiséra je v tomto případě značně ovlivněna poetikou tria Mikulášek – Viceníková – Cpin a výsledkem je sic precizně vytvořená hra, jíž však chybí pevné spojení.

Moje hra začíná tím, že herec sejde do hlediště, uškrtí jednoho kritika a z malého černého notýsku nahlas přečte, co si poznamenal o poníženích, kterým byl vystaven. Potom se vyzvrací na publikum. Načež odejde a vpálí si kulku do hlavy.

Ingmar Bergman, Zápisník 19. července 1964

Jsem rád, že této Bergmanovy poznámky se Na zábradlí nedrželi. Byť jsem sledoval představení z balkónu a notýsek měl pečlivě ukrytý. Především by však byla škoda, kdyby kdokoliv z hereckého souboru nemohl inscenaci dohrát, neboť tak jako téměř vždycky jsou i Persony přehlídkou skvěle sehrané party.

Bergmanovi by bylo 14. července 2018 sto let. Zemřel 30. července 2007 a byl bezesporu nepřehlédnutelným tvůrcem, pro mne tedy hlavně filmařem, druhé poloviny dvacátého století. V žádném případě se necítím být znalcem, vždyť jsem také viděl vlastně jen zlomek jeho filmů, a některé z nich mne svým způsobem navíc poměrně dost minuly, ovšem jeho přínos světové kinematografii považuji za obrovský. Byl jsem tedy potěšen, že v rámci své šedesáté sezóny v Divadle Na zábradlí sáhli právě po této osobnosti a obě výročí tak propojili.

Jak jsem již zmínil, tím kdo se do spojení poetiky své a poetiky Bergmana pustil, bylo sehrané a osvědčené trio. Jestli počítám správně, aktuálně je na repertoáru Divadla Na zábradlí devět inscenací, pod nimiž je podepsaný Jan Mikulášek jako režisér, Dora Viceníková jako dramaturgyně a pod výpravou Marek Cpin. Jejich rukopis je pravidelnému návštěvníkovi her této trojice snadno rozpoznatelný a nejinak je tomu samozřejmě i u Person, byť jsem cítil, že je zde cítit větší respekt k autorovi, jehož filmy se staly předlohou inscenace. Ovšem jen do jisté míry. Rozhodně tvůrci nepodlehli nějaké přehnané úctě, která by jim svazovala ruce.

Bergmanova díla, jež Na zábradlí využila, jsou Sedmá pečeť, Scény z manželského života, Podzimní sonáta, Hodina vlků a Persona. Temná, psychologicky hutná atmosféra je patrná od prvních chvil. Postava smrti, elegantní, ale chladná scéna, nejrůznější traumata, obsese, absence empatie. To všechno a mnohé jiné bezpečně uvrhne diváka do Bergmanova skeptického světa, v němž mu tvůrci dopřejí oddych, pouze pokud dojde na groteskní herectví nebo ironicky upravené hudební hity Jaroslava Uhlíře, bratrů Nedvědů nebo Hanky Zagorové.

Tíhu pokřivených mezilidských vztahů na několik způsobů se podařilo na jevišti takřka zhmotnit a nutno dodat, že tomu přispěla soustředěná práce všech zúčastněných. Zřejmě nejvíce pozornosti na sebe strhla dvojice Jakub Žáček x Petra Bučková, která exceluje ve Scénách z manželského života. Ovšem je to také jejich spíše komediální pojetí, jež diváka zaujme, byť nepostrádá chvílemi až zuřivou krutost. V druhé polovině představení jsem pak pro sebe za vrchol jednoznačně vyhlásil monolog ošetřovatelky Almy v podání skvělé Jany Plodkové, jemuž naslouchá herečka, která se rozhodla mlčet. Tu ztvárnila Magdaléna Sidonová a sledovat ji byla čistá radost. Scéna z filmu Persona se podařila natolik, že mi na mysl přišla myšlenka, jež se mi vracela při sledování představení bohužel často. A sice, zda by nebylo přeci jen kompaktnější a ku prospěchu vyznění celku zaměřit se na jedno konkrétní Bergmanovo dílo, případně povýšit pevnost celku nad skládání příliš mnoho střípků do mozaiky Bergmanovy velikosti.

Abych neopomněl další účinkující, Dita Kaplanová s Barborou Bočkovou také předvedly velmi dobrý výkon. Jiří Vyorálek si pak především v postavě Smrti udržel vhodně zvolený odstup. Zajímavě působil na jevišti i Vojtěch Vondráček, ač tedy podobnost výrazů se svým otcem Janem Vondráčkem byla evidentní. Své role však zvládnul s přehledem.

Persony jsou rozhodně důstojným holdem Ingmaru Bergmanovi. Tvůrcům jistě nechybí preciznost, soustředěnost, inteligence a svým způsobem i odvaha, jelikož se nejedná o dílo, které pravděpodobně bude neustále vyprodáno. Je to vlastně taková dobře udělená temná poklona, ale s typickou českou ironií. Tedy napůl Bergman a napůl Zábradlí. A ono to asi i tak má být. Nebo má... může a je.