Tentokráte na jedné z nejmenších pražských scén vznikla koprodukce hned tří subjektů, A studia Rubín, spolku Kolonie, z.s. a Divadla na cucky. Abych byl přesný, tak já jsem viděl její reprízu na mé oblíbené komorní scéně pražského A studia Rubín. Premiéra se totiž odehrála v rámci festivalu Divadelní flora Olomouc, nicméně to je asi celkem jedno. Podstatné je, že se na svět dostala autorská inscenace zkoumající zajímavé téma práce na černo, její mizerné finanční hodnocení a rovněž pak zoufalé pohrdání částí naší společnosti. Již název Pravidla úklidu jasně odkazuje na konkrétní odvětví, jež si hra dala za cíl prozkoumat a následně jej prezentovat.

 Scénář je poměrně obsáhlý. Skoro bych řekl, že ani ne na hodinové představení je ho příliš. Pochopení však nacházím především v tom, že text čerpá ze skutečných rozhovorů s ženami, které pocházejí z Ukrajiny a v České republice denně čelí nástrahám nejen úklidu, ale především absenci sociálních jistot, nízkému příjmu či náročnosti skloubení pracovního času s rodinným. Rozumím, že materiálu muselo vzniknout mnoho, a přestože ženy s výpověďmi začaly již před letošní únorovou ruskou agresí na Ukrajině, postupem času se do výsledného textu musela odrazit i současná situace a vnímání české společnosti ukrajinské menšiny jako celku bez ohledu na jejich kvalifikaci a osobní neštěstí.

 Úvodních řekněme patnáct minut má jasnou rovinu. Na jedné straně jsou ženy, které ač leckdy s dosaženým vyšším vzděláním, musejí přijmout práci uklízeček nebo třeba chův a značnou část výdělku posílat rodině zpět do vlasti. To jistě není žádný novinka, ale hra připomíná intenzivně to, co v ní zazní zcela přirozeně, a sice že ač tyto ženy pečují o druhé, jim samotným se péče nedostává. Žel tato stručná kritika nastaveného režimu a byrokracie je natolik jasná, že vlastně nemůže ani snést námitek, takže se celkem dá vytušit, že představení svým způsobem může zachránit jen nadhled a vtip. To se naštěstí víceméně celou dobu dobře daří, takže hra se nedostane do poloh přímočaré obžaloby společnosti nebo dokonce agitky. Zůstává hlavně prostor pro samotné divadlo onou hravou a zároveň dostatečně apelativní formou typickou pro Lucii Ferenzovou.

 Když po několika scénách vstoupí do představení aktuálně probíhající válka na Ukrajině, dostává inscenace přirozeně i jinou atmosféru. I nadále se soustředí na ústřední téma, ale hra se začíná částečně rozpadat a herečky mají co dělat, aby jej udržely v nastaveném tempu, a hlavně nepřipustily rozmělnění, které se nabízí. Jak jsem již psal, není jednoduché v bohatém materiálu škrtat a inscenátorky toho měly na srdci jistě mnoho. K samotnému zneužívání špatně placené práce se pak pochopitelně přidal i pohled současné společnosti na ukrajinskou menšinu v situaci, kdy se teprve formuluje míra pomoci a soucitu na straně jedné a standardních kapitalistických mechanismů na straně druhé. Toto téma možná nejlépe charakterizuje věta z inscenace, která ukrajinské ženy pracující v zahraničí nazývá uprchlíky či migrantky, zatímco Češky zaměstnané za hranicemi raději skrytě pendlerkami.

 Pravidla úklidu je také zajímavá inscenace z pohledu výpravného. Myslím, že Andrijana Trpković využila svůj potenciál a velkým množstvím rekvizit a různobarevných úborů stvořila svět, který si vysloveně říká o úklid. Snad úmyslnou překombinovanost ještě podtrhuje hra světel a také hudba Markéty Ptáčníkové, jež se evidentně nechala inspirovat ukrajinskou hudbou. Barevná výprava sice na sebe strhává dost pozornosti, ale herečky si hlídají, aby nebyl upozaděn text. Herecké trio se vůbec prezentuje ve výborné formě. Zkušenou Anitu Krausovou a talentovanou Martinu Jindrovou, jejichž souhru mohou diváci zhlédnout v jiné rubínovské hře, a sice vynikající Smrtholce, doplnila z Divadla na cucky Táňa Malíková. Přiznávám, že jsem jí neznal, ale musím uznat, že trojici doplnila dle mě zcela suverénně a působila, jako kdyby se spolkem Kolonie, z.s. hrála už mnohokrát. Ačkoliv se představení neobejde bez několik monologu, účinkující nakonec působí spíše jako jedno těleso. Možná i proto, že role nejsou jednoznačně rozdané.

 Herečky zastupují kromě obecných komentátorů tedy jednak ženy zaměstnané jako uklízečky, a pak pochopitelně také ženy, které si tyto služby objednávají. Ty však i následně zajímavě dělí mezi ty, jež samotným poskytnutím práce si připouští, že páchají dobro nebo dokonce charitu, a ty, jež si nejsou jistí touto situací. Obecně se tím ale inscenace dostává k dalšímu závažnému tématu a tím je postavení zejména žen v dnešní české společnosti u středně vyšší, a především vyšší vrstvy. Zda ponechat domácí práce někomu jinému a využít volného času věnování se sobě nebo rodině, případně si péči o domácnost obstarat sám, což samozřejmě také může vést k utužení rodinných vztahů, je palčivá, ale aktuální otázka. Toto možná sice spíše vedlejší téma nakonec se dosti naléhavě potkává s tím, které řeší postavení přímo Ukrajinek v naší společnosti. Pokud bych použil hodně velkou a pravděpodobně i nevkusnou zkratku, tak válka toto všechno velmi ulehčila. Je to sice zestručnění problému, ale neujasnění a snad i nepochopení si vlastní pozice nás možná nepřímo staví do situace, že dokud se sami neocitneme v roli uprchlíků, nedokážeme být dostatečně empatičtí. To samo o sobě je smutné, ale inscenace i s touto linkou pracuje nebo jsem si ji alespoň já v ní našel, a nakonec ji beru vlastně jako finální poselství hry, a byť nemám rád házení do jednoho koše, i z vlastní zkušenosti vím, že toto je zcela zásadní potíž naší společnosti.

 V každém případě Pravidla úklidu nabízí několik témat, a především pohledy na ně. Připomeňme si, že text vznikl na základě skutečných výpovědí, takže jeho síla je autentická, což je také v průběhu představení cítit. Pokud by zafungovala více dramaturgie, mohla vzniknout vskutku jedinečná inscenace. Takto jsou Pravidla úklidu již standardně dobrou prací lidí kolem divadelního spolku Kolonie, z.s. a v tomto případě také Táni Malíkové, abych znovu připomněl tuto pro mě novou tvář. To jistě není málo a rozhodně inscenaci doporučuji. Ovšem původní téma šlo trochu zbytečně do pozadí. Ač nerad porovnávám, tak například Hrdinové kapitalistické práce režiséra Michala Háby, na než si divák může vzpomenout, pokud jej viděl, jsou daleko ucelenější a tím pádem i údernější. Ovšem názor si samozřejmě udělejte sami. Koneckonců já jako milovník úklidu jsem spokojen už jen se souslovím: „Nic je nejvíc.“