Leckdy si zcela vážně říkám, že žiji ve světě, který je jen jeden velký experiment. Nejsem natolik sebestředný, že bych sám sebe pasoval do postavy Trumana Burkbanka známého z filmu Truman Show, v němž hlavní postava až do svých dospělých let neprozře, že žije jen v televizní reality show. Mé občasné myšlenky vychází z toho, že celé lidstvo musí být jeden velký experiment. A to i lokálního charakteru nejvíce do očí bijícím, kdy si lidé volí svou miss, superstar, slavíka nebo prezidenta. Očekával jsem, že si lidé budou chtít posunout hranice, a když už si zvolili za svého reprezentanta lháře, bude to nyní i omilostněný vrah. V tomto jsem se mýlil, ale i nadále očekávám výsledky z experimentů takzvaných mamánků, a sice zda celá generace důsledně zbavena zodpovědnosti postarat se o své nejzákladnější životní potřeby jednou bude rozhodovat o ostatních, zatímco jejich matky vystřídají služky. Možná nejvíce očekávání mám z celosvětového experimentu, jenž se táhne celá staletí, a sice zda dokáže civilizace vyhladit sebe sama. Mám mírné obavy, že bych se u tohoto pokusu mohl dočkat i rozuzlení. V každém případě o všelijakých experimentech se nyní rozhodli v Divadle Na zábradlí nastudovat inscenaci s trefným názvem Obscura.

 Jedná se o další z řady autorských her trojice Dora Viceníková – Jan Mikulášek – Marek Cpin, podepsaných pod textem, dramaturgií, režií a výpravou. Tvůrčí trio se tentokráte zaměřilo, jak jsem již zmínil, na psychologické experimenty sloužící k objasnění lidského chování. A podobně jako například ve svých inscenacích Posedlost či Požitkáři zvolili pro své zpracování systém pásma volně navazujících scének. Úvodem se divákům představí Jakub Žáček jako jakýsi konferenciér, což je mimochodem také již vyzkoušená záležitost. Herec působí, jak je jeho zvykem civilně, uvolněně a vtipně. Jeho cílem má být předvedení nahrané hry na housle. Význam scény je vysvětlen na jejím konci, jelikož měla být oslím můstkem k experimentu, v němž slavný houslista Joshua Bell hrál nejsložitější skladby na nástupišti washingtonského metra, přičemž ho za necelou hodinu z tisíců lidí pořádně zaznamenalo jen několik jedinců. Experiment měl sloužit jako poznatek o vnímání krásy, a zda ji lidé dokážou rozeznat i v nečekaných momentech. Závěr, který lakonicky Jakub Žáček shrne slovy: „Pokud nemáme chvilku čas se zastavit a naslouchat jednomu z nejlepších hudebníků na světě hrajícímu ty nejlepší napsané skladby, kolik dalších věcí nám asi uniká?“, je povedeným úvodem inscenace.

 V navazující scéně se tvůrci zaměřili na další experiment, a sice situaci, kdy je jedinec uveden do společnosti, která se k němu začíná postupně více a více chovat nekomfortně. Následně je pozorující člověk lékařem dotazován, proč se v jednotlivých momentech zachoval tak, jak se zachoval. Nepřekvapí, že v drtivé většině nepříjemných zážitků vezme osoba vinu na sebe, ač je přesvědčena o svém nepochybení. V této fázi představení se také na jevišti objeví kompletních osm účinkujících. A hned je patrné, že inscenace sází na výtečnou souhru, vtip a precizní vypointovanost scén. K Jakubovi Žáčkovi, jako komentátorovi dění, se postupně přidá Miloslav König a divák, jenž není Na zábradlí poprvé tak zajisté vycítí, že oba pánové umí s publikem velmi dobře pracovat, což také během představení několikrát potvrdí.

 Žel po slibném úvodu sklouzne Obscura do sice poutavě prezentovaného sledu scének, ale je celkem patrné, že nenabídne žádný velký přesah. Některé experimenty, ať už předváděné či pouze převyprávěné sice zaujmou a každý divák si jistě najde to, co ho zajímá více, ale o to větší nevyrovnanost se nabízí. Možná nejzajímavější se zdá být připomenutí díla srbské konceptuální umělkyně Mariny Abramović, která šest hodin stála nehnutě v jedné místnosti společně s dvaasedmdesáti různými předměty, ať už neškodnými, tak naopak nebezpečnými, přičemž dovolila publiku si s jejím tělem dělat co si kdo zamane. To že performance skončila na hraně znásilnění a ublížení možná nepřekvapí, ale v kontextu jinak humorného představení zní o to více naléhavě. Osobně pak považuji za nejvíce povedenou scénu sugesce, v níž je víceméně donucena postava Vojtěcha Vondráčka si rozpomenout na jeden předmět z dětství. Nebudu více prozrazovat, ale tato scéna mimo jiné dokazuje ještě jeden fakt. A sice, že novější členové souboru, čímž mám na mysli Kateřinu Císařovou, Michala Bednáře, a právě Vojtěcha Vondráčka již výtečně zapadli do zavedené herecké party. Je to právě hravost a již výše zmíněná souhra, která děla z Obscury povedené představení.

 I přes nenucené gagy, humor a velkou část povedených scén není Obscura tou nejpovedenější inscenací tria Viceníková – Mikolášek – Cpin. Nechybí sice funkční scéna, pro atmosféru vhodný výběr hudby či případně zajímavě zvolené téma, ale tak jak se opakují scény v tomto představení, po chvíli omrzí i tvorba tohoto tria, které vykazuje značné příznaky vyčerpání. Víceméně celá Obscura nenabízí nic nového. Sice nemohu použít slovíčko pouze, protože to není málo, ale poskytuje „pouze“ dobré divadlo. Nic moc více, nic moc méně. Ano není to málo, ale obávám se, aby z postupného ztrácení dechu nepřišlo vyčerpání. Pro ty, co zatím nepřišli do kontaktu s tvorbou výše zmíněného tria je doufám Obscura solidní pozvánkou pro další seznámení se s jejich inscenacemi, pro nás ostatní, ale abych nemluvil za ostatní, tak pro mě osobně je Obscura příjemná podívaná ovšem bez hlubšího zásahu.