V roce 1963 napsala rakouská spisovatelka Marlen Haushofer knihu s názvem Zeď, která byla nedlouho po svém vydání přeložena do mnoha jazyků a obdržela status kultovního díla. Překvapivě dlouho trvalo přeložení románu do češtiny a teprve v loňském roce se poprvé objevilo i divadelní nastudování na české scéně. Konkrétně v brněnském HaDivadle, kde nejprve uvedla režisérka a rovněž autorka adaptace Kamila Polívková formou online přenosu fragmenty z tohoto kusu, aby se nakonec konečně podařilo Zeď předvést i jako plnohodnotnou inscenaci. Já ji měl možnost zhlédnout v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka, během kterého jí pak odborná porota ocenila Cenou Josefa Balvína.

Hlavní hrdinka románu Zeď je žena, která ač žije ve městě, kde má rovněž své děti, se jednoho dne ocitne na lovecké chatě svých přátel a shodou náhod na ní zůstane sama se psem Rysem. Důvodem proč i nadále zůstane zcela osamocena je vznik prazvláštní a průhledné zdi, jež v určitém okruhu odděluje prostor, v němž se žena nachází. Evidentně je za zdí vše mrtvé a nastává tak dystopická situace v hlavní roli s izolací jedince od zbytku světa. Vzhledem k tomu, že k této zápletce dojde v úvodu románu a ve hře se s ní počítá od samého počátku, myslím, že neprozrazuji příliš. Sám jsem nejprve četl knihu a výjimečně mohu napsat, že mi to na zážitku z divadelního představení neubralo. Ona je dost možná i Zeď poměrně strohá na nějaké výraznější dějové zvraty. Jde spíše o vyrovnání se se situací a pozvolný návrat ke soužití s přírodou. Také Marlen Haushofer v knize příliš neřeší samotnou zeď, byť se jedná o naprosto specifický prvek, ale věnuje se získávání nezávislosti. Konečně samotné životní pocity spisovatelky jsou velmi podobné těm, kterými si prochází i hrdinka románu.

Vrátím se ale nyní k divadelní podobě Zdi, jakkoliv je její knižní podoba vzrušující, jelikož nabízí nepřeberné množství vyrovnání se s civilizací a přijímání neměnné skutečnosti odloučení od života, jaký byl, a naopak jej ukazuje takový, jakým mohl být ve svých počátcích. Autor scény Antonín Šilar si na jevišti dokáže postačit s minimálním počtem rekvizit, jakými jsou kamna, kláda či ledabyle zavěšená puška, které dle přirozenosti svého výskytu čeká na své použití. Hlediště je pak vystavěno ze tří stran a hlavní hrdinku tak ještě více izoluje, neb je od počátku jisté, že její prostor je jasně ohraničen. Hlavní hrdinku ztvárňuje jedinečným způsobem Tereza Hofová, ale pro někoho možná překvapivě není jedinou účinkující. Tak jako postava v románu i ona je obklopena zvířaty. Ty hrají dalších šest hereček a herců. Pochopitelně jsou jejich role němé, ale svůj prostor si najít dokážou. Navíc stejně jako opravdová zvířata se chovají nenuceně, a kromě vztahu s postavou ženy ukazují, že pro ně žádná zeď neexistuje. Jejich přirozenost a jejich potřeby tímto ukazují přírodu ve své podstatě.

Zeď má formu deníkových zápisků a těm zůstává věrná i režisérka Kamila Polívková. Respektive této formě sdělení. Zatímco se tedy zvířata bezprostředně kočkují či nechávají dojit, a věřte, že jsou v tom účinkující dobří, Tereza Hofová podává suverénní výkon formou monologu trvajícího téměř půldruhé hodiny. Už jen za objem textu si zaslouží uznání, ale já jsem přesvědčen, že byla zvolena do této role i díky svému vyzařování, které nedokážu konkrétně popsat, ale pokud bych se o to měl pokusit, zvolil bych asi slova jako: „Tereze Hofové věříte, že by sama v tomto prostředí obstála a dá se zaznamenat její přesvědčení, že by to byl i krok správným směrem.“. Ovšem to už si dovoluji být osobní. Podstatné je, že dle mě nemohla být hlavní role lépe obsazena. A věřím, že podobný pocit mělo a bude mít i plno dalších diváků.

Určitá minimalistická forma představení je ještě umocněna konkrétními zvuky, které jsou divákovi podávány velmi sugestivně. Přitom stačí rozříznout kládu či využít kamna, tedy jen jednoduché záležitosti, ale v kontextu atmosféru nelehké adaptace jedince na přírodu a přežití silně podporují. Až v samotném finále inscenace, o kterém přirozeně více nenapíšu, použijí tvůrci i mlhostroj a stroboskop. Nejsem si však jist, zda toto efektivní zakončení inscenace potřebovala. V každém případě je Zeď velmi povedené představení podpořené výtečným výkonem Terezy Hofové a paradoxně svým navenek uzavřeným obsahem maximálně otevřené lidem, kteří si z návštěvy Zdi mohou odnést vskutku silný zážitek.