Miroslav Bambušek tentokráte svoji bohatou energii a obdivuhodný a nekompromisní entuziasmus zaměřil na život, dílo o odkaz jednoho z nejvýraznějších českých filozofů dvacátého století Jana Patočky. Ačkoliv skutečné osobnosti naší historie zřejmě nikdy nedosáhnou popularity například sportovců, věřím, že i pro značnou část konzumem odsouzené společnosti není jméno Jana Patočky zcela cizí. Přirozeně, že nejde jen o znalost díla. Filozofické spisy koneckonců jistě nikdy nebudou většinově přitažlivým čtivem, ovšem osoba Jana Patočky vystoupila ze své pracovny a vstoupila do veřejného života. V roce 1976 se zasadil o vytvoření petice za propuštění členů kapely Plastic People a stal se rovněž jedním z prvních mluvčí Charty 77. Toto zapojení do aktivního boje proti totalitnímu režimu mu vyneslo vyčerpávající výslechy StB, na jejichž následky nakonec 13. 3. 1977 zemřel. Zrůdnému komunistickému režimu však nestačilo svého téměř sedmdesátiletého oponenta zavraždit, svoji nelidskost ještě dovršila nedůstojností pohřbu Jana Patočky, kdy po změně data záměrně asistovaly pietnímu aktu i hlučné motocykly. Poslední roky a občanské postoje Jana Patočky jsou pak doufám natolik zásadním mementem novodobých českých dějin, že jejich neznalost jednoduše neomlouvá. Ovšem žádný učený z nebe nespadl. A jelikož je pro Miroslava Bambuška divadlo především prostorem pro probouzení spících duší, vznikla i inscenace reflektující život a myšlení Jana Patočky. Pojmenovaná je po jednom z nejvýznamnějších děl této filozofické osobnosti. Kacířské eseje.

Miroslav Bambušek nejprve vytvořil scénický dokument s názvem Jan Patočka a Charta 77, jejž jsem žel nestačil navštívit, ale některá jeho uvedení byla zaměřena na studentské publikum, což je jednoznačně správná cesta. Plnohodnotná inscenace Kacířské eseje už je divadlo se vším všudy. Tedy rozumějte, 100% Bambušek. Dalo by se říct, že nejvíce touto hrou Miroslav Bambušek navazuje na Pustinu, kterou uvádělo Studio Hrdinů před několika lety. Jednalo se o poctu velkému básníkovi českého undergroundu Pavlu Zajíčkovi a tehdy se ukázalo, že mnohovrstevnatost textů může ve svém sdělení k divákovi fungovat i za vydatné podpory výtvarné, hudební a zvukové složky. Stejný princip pro ztvárnění velikosti Patočkových myšlenek zvolil Miroslav Bambušek i v Kacířských esejích. Tentokráte však zapojil i několik aktuálních témat a výsledek je pro mě velice povedené divadlo s nezbytným přesahem, tak jak jej umí uchopit právě Miroslav Bambušek.

Inscenace má dvě dějové linky zároveň se prolínající a ovlivňující. První se odehrává v současnosti a sleduje postavu spisovatele, který v archivech pátrá a studuje Patočkovy myšlenky a jeho osud, s úmyslem napsat o posledních filozofových chvílích knihu. Bádajícího literáta působícího esteticky i intelektuálně na výši hraje Stanislav Majer. Druhou dějovou linkou provází samotný Jan Patočka v přesvědčivém podání Miloslava Mejzlíka, jenž filosofa ztvárňuje jako dumajícího muže pevně si stojící za svými názory a viděním světa. Jeho smýšlení je podepřeno silou osobnosti a je nesmírných kladem inscenace, že Miloslav Mejzlík docílil velikosti své postavy nenásilně, nenápadně, přirozeně. Další účinkující svá opodstatnění v inscenaci dávkují postupně. Jakub Gottwald a Marek Pospíchal hrají nejprve archiváře, ale až v situaci, kdy se změní ve vyšetřovatele, nabírají jejich postavy na výpovědní důležitosti. Podobně tomu je u role, kterou ztvárnil finský performer Pasi Mäkelä. Až v situaci, kdy doplní postavy Jakuba Gottwalda a Marka Pospíchala a společně vytvoří jakousi totalitní trojici, nabírá na srozumitelnosti. Jeho působení ve finské sauně pak beru spíše jako inscenační žert. Promyšlenou postavou je i Héraikleitos z Efesu nebo Edmund Husserl. Pominu-li sympatický fakt, že jej oba hraje Patočkův žák Miroslav Petříček, a to velice dobře, jedná se o přímý odkaz na Patočkova filozofická stanoviska vycházející z obdivu k antické vzdělanosti a myšlenek fenomenologie. Z účinkujících pak nesmím opomenout také Vladimíra Franze, který do inscenace vložil nejen svůj muzikální um, ale rovněž i věrohodně ztvárnil Patočkova oblíbeného hudebního skladatele Ludwiga van Beethovena.

Scéně dominuje pracovní stůl, jenž se táhne po celé délce jeviště. Nechybí ani nezbytné štosy papírů, dokumenty, spisy, archiválie, knihy, hrnky na kafe, lampičky, magnetofon, popelník, zkrátka vše, co dokonale navozuje atmosféru studovny a pracovny. Působivou scénografii, v podání Zuzany Krejzkové, pak doplňují nezbytné dvě složky podtrhující Bambuškovo vidění divadla. Zvuk a projekce. Zatímco pod audiem podepsaný Vladimír Franz stvořil doslova rebelskou a drtivou apokalyptickou symfonii, přičemž varhany ovládá s likvidující silou, projekcím Miroslava Bambuška, Jana Daňhela a Jakuba Halouska vévodí funerálně působící krkavci.

Již zmíněné propletené dějové linky postupně a v ideálním tempu kráčí ke dvěma zásadním tématům, z nichž vyplívají pro společnost nepříjemné otázky v čele s jednou navýsost znepokojivou. Miroslav Bambušek divákovi předkládá zcela přirozeně styčné body, které ho pojí s Janem Patočkou a jeho viděním světa. Kritiku konzumní společnosti, nudou pohlcené generace, absence zodpovědnosti, posun etiky a mravních principů na okraj zájmů nejlépe vystihuje hudební číslo s všeříkajícím refrénem „Nasrat a rozmazat". Zdánlivá provokace vulgárním slovíčkem má naprosto jasné opodstatnění. Jedná se totiž o poslední varování před zásadní scénou inscenace. V té je současný spisovatel sám podroben výslechu a nátlaku podepsat se pod dokument odsuzující Patočkovy myšlenky. Doslova snad: „Shledávám celý takzvaný odkaz profesora za zkažený, lživý, kazící mládež, podvracející k atentátu na naše nejcennější evropské hodnoty, vysmívající se všem slušným lidem naší krásné země...". V jeden moment se historie a současnost odehrává ve stejném čase a konkrétní člověk je opět nedobrovolně postaven před zásadní rozhodnutí, přidá-li se k lhostejné většině, obětujíce přitom svoji čest a pravdu, anebo se vzdá kariéry, zázemí či snad i riskuje život, ale se zachováním si vlastní tváře.

Miroslav Bambušek zcela v souladu své přirozenosti nezvolil jednoduchou cestu, jak k divákovi dostat odkaz Jana Patočky. Podobně jako Jan Patočka nezvolil na sklonku svého života jednoduché řešení, ale vydal se na poslední trnitou stezku obhajujíce mravnost i za cenu svého bytí, stvořil Miroslav Bambušek se svým týmem velkolepé dílo obsahující nejen myšlenky a smutný konec filozofického velikána Jana Patočky, ale nastolil rovněž nekompromisní kritiku nečinnosti společnosti. Ta ve své pohodlné lhostejnosti možná dosud nevnímá, že by se pomalu měla připravit na blížící se situace, kdy před jedince opět bude předložen papír popsaný nestydatou lží, čekajíce na jeho podpis. Kacířský názor? Nikoliv! Jděte na Kacířské eseje!