Po dvou letech se do MeetFactory vrátil režisér Filip Nuckolls. Opět společně se skladatelem Ondřejem Švandrlíkem a kostymérkou Lucií Šperlovou. V zimě 2017 měla ve zkušebně MeetFactory premiéru hra Počátek veškeré lásky německé spisovatelky Judith Hermann. Inscenaci, stejně jako poté její knižní předlohu, jsem ohodnotil více než kladně, a tak má očekávání z výsledku nastudování nové hry stejným tvůrčím týmem nebyla malá. Předlohou pro nejnovější inscenaci na repertoáru MeetFactory se stal původní scénář, jenž napsal Matěj Samec, místní dvorní dramaturg.

Hra s názvem Shooting Up může ve svém překladu evokovat jak střelbu, užívání drog, tak i rychlé změny v chování. Inscenace se dotýká mnoha témat. Jsou jimi i výše zmíněné překlady anglického výrazu, ale také řada dalších. Pokud bychom však přeci jen měli zvolit jednu větu, která by potenciálnímu divákovi přiblížila o čemže novinka v MeetFactory pojednává, mohla by znít řekněme: „Hra o současných válečných veteránech a jejich těžkém začlenění se zpět do společnosti žijící v míru.", ale právě mnohovrstevná zákoutí scénáře a jejich následná oživení na jevišti dělají z Shooting Up zajímavou inscenaci.

Ačkoliv je příběh tří veteránů a jedné bývalé přítelkyně vojáka vyprávěn od konce, je též také protkán reálným časem a nepůsobí ani trochu zmatečně. Naopak tato forma umožňuje hlubší a hlubší ponor do jednotlivých duší, protože to zásadní se stalo v minulosti. Třecími plochami jsou tři vztahy.

Jedním je partnerský mezi vojákem a ženou. Divák může sledovat, jak se jejich vzájemný poměr vyvíjí v době, kdy je voják ve válce, a také v časech po jeho návratu, kdy už se jedná o bývalou přítelkyni. Více raději neprozradím, snad jen, že tato část inscenace názorně ukazuje, kterak i válka fyzicky vedená na jiném kontinentě postihuje lidi, kteří zůstávají ve zdánlivém bezpečí domova, což je krásné podobenství, neb právě v Afganistánu se vedou boje za mír zde v Čechách. A tak jako nás všechny tím pádem ovlivňují skutečnosti odehrávající se na vzdálené frontě, i milostný vztah mezi dvěma postavami v Shooting Up je tímto přímo zasažen.

Druhým vztahem je ten, jenž prožívá dvojice navrátivších se vojáků do vlasti se svojí afgánskou minulostí. Fyzicky znetvořený Jon i psychicky vyčerpaný Martin. Oba jsou postiženi traumatem, jehož středobodem je nešťastná nehoda, při níž zemřel jiný člen armády. Do hloubky jejich neurotických poruch není snadná cesta, byť během představení je k tomu divák veden. Všudypřítomná frustrace z minulosti je sálem MeetFactory natolik nasáklá, že spíše než samotná odhalení některých tajemství, prožívá návštěvník hry tíhu nenaplněnosti životů.

Třetím vztahem je ten mezi vírou a vojenským kaplanem. Opět může divák sledovat nerovný boj, v němž mají tentokráte navrch zbytečnosti veškerých jednání, nemožnosti překonávání překážek a neschopnosti začlenění se do společnosti, nad vírou ve smysl života a správnost konání. Absolutní vyprázdněnost, jež nakonec pohltí všechny postavy, je jedním ze znepokojujících, ale sugestivních poselství hry Shooting Up.

V obličeji deformovaného Jona hraje Jakub Gottwald. Jeho výkon je výrazný a přesný. Ať už se jedná o střídání stavů před znetvořením a po něm nebo o jeho vztah k užívání drog či neochota sdílení válečných traumat. Asi takhle si představuji nepřístupného veterána. Jeho spolubojovníka a přítele Martina hraje Zbyšek Humpolec. I on se svoji postavou poradil dobře. V pravých chvílích stahuje svá traumata do sebe a je těžké proniknout do jeho vnitřního chaosu. Asi takhle si představuji veterána neschopného se začlenit zpět do společnosti. Zřejmě nejhůře čitelnou je postava vojenského kaplana, kterého ztvárnil Ctirad Götz. Když napíši, že se pro mne jednalo o velice příjemné překvapení, je evidentní, že herecký výkon společně se zajímavě napsanou rolí, kterou Ctirad Götz obsáhl skvěle, je jednoduše výborný. Asi takhle si představuji člověka, jehož definitivně opustila víra. Kvarteto postav doplňuje Isabela Anity Krausové. Nejprve sebevědomá, ale podobně jako ostatní ztracená a neukotvená. Tak na mne Isabela působila. Plná dilemat. Na jedné straně láska, na druhé práce. Žena snažící se o zodpovědnost, která je však ovlivněna lehkovážností. Asi takhle si představuji člověka, který je zmítán v nejistotě svého bytí.

Věrohodnosti postav a kvalitě scénáře pomáhají ale ještě další tři složky inscenace. Hudba Ondřeje Švandrlíka, která nevtíravě doplňuje dusnou atmosféru. Kostýmy Lucie Šperlové, splňující svůj účel a samozřejmě režie a scéna Filipa Nuckollse. Především funkční scénografie, jež je vytvořena kolem diváků, působí podobně jako sledování filmu na plátně obklopujícího vás ze tří stran.

Inscenace Shooting Up nastoluje řadu palčivých otázek. Nakolik v současné době jedinec působící ve válce ovlivní samotný konflikt a nakolik ovlivní konflikt jeho je jednou z nich, ale divák si jistě bude pokládat i další, které se mohou týkat vnímání viny, působení drog nebo nahlížení na život i smrt. Veškeré otázky se úzce dotýkají armády, přesněji co tíží lidi, kteří s ní jakkoliv souvisí. A to je pro mě finální závěr. Nakolik se my lidé, i díky veteránům žijící v míru, jich ptáme, co je trápí či jaké mají názory a pocity? Shooting Up ani zdaleka není žádnou agitkou. Jedná se o křehké téma, jež formou sondou do vyprázdněných duší upozorňuje, že bychom si těchto lidí měli alespoň všímat, zajímat se o ně a snažit je pochopit. Minimálně proto, že si to zaslouží. Stejně jako si zaslouží inscenace Shooting Up dostatečnou návštěvnost, neboť návrat Filipa Nuckollse do MeetFactory se povedl.