Matěj Samec se věnuje převážně dramaturgii na své domovské scéně v MeetFactory. Občas se však nepodílí jen na úpravě textu, ale stvoří svůj vlastní. V poslední době mě velmi mile překvapily jeho dva scénáře. Psí dny, což byl a třeba ještě bude letní site-specific projekt a Shooting Up, inscenace o vyrovnávání se s traumaty zažitých na válečné misi. Oba texty, soudě tedy podle jejich divadelních adaptací, mají hloubku a zkoumají niternost lidských vztahů i vnitřních samot. Byl jsem tedy zvědav, jak se Matějovi Samcovi podaří slušně nastavenou laťku zdolat nebo se k ní alespoň přiblížit. V poslední novince uvedené v MeetFactory s názvem Finnmark se však svým předchozím počinům příliš nepřiblížil.

Podnětem pro sepsání dramatu Finnmark byla pro Matěje Samce údajně stará fotka se svým bratrem. Co všechno se dělo v hlavě a srdci Matějovi Samcovi, a které pocity vyvolal pohled na tuto fotografii, si můžeme buď domýšlet nebo zkusit nalézt klíč ve sdělení inscenace. Jde o výčitky, těžkost komunikace a z toho vyplívající neporozumění, touha objevit cestu, na jejímž konci by bylo úspěšné škrtnutí palčivé věty, která se objeví v inscenaci a zní: „Jediné, co teď můžu dělat, je hledat tě a doufat, že narazím na něco, co nebude jako ty a co by tě nahradilo."?

Děj příběhu zasadil Matěj Samec do nejsevernější a nejvýchodnější části Norska a podle toho také hru pojmenoval. Text byl napsán přímo pro herečku Anitu Krausovou, s níž Matěj Samec spolupracuje dlouhodobě. Její postavu Unn pak umístil do odlehlého srubu, nechal ji v úvodu navštívit druhou postavou Siss v podání Zuzany Stavné, a obě je nechal zasypat sněhem, aby se mohlo v naprosté izolaci začít odehrávat drama.

Výchozí motiv je zvolen tedy s naprostou jistotou vyvolat konflikt, jemuž jako předehra slouží dlouhé mlčení postavy Siss v úvodu představení a divák by tedy měl nabýt dojmu napětí. Navíc ještě není jasné, jaký vztah k sobě ženy mají. A byť nějaký čas mlčení jako prvek pro vytvoření tísnivé atmosféry vystačí, poměrně brzy se atmosféra rozplyne a zůstávají jen dvě ženy uzavřené v jedné místnosti. Ani olíznutí sekery už nestačí, aby se vrátilo napětí a z thrilleru nebo detektivky tak zůstává jen rádoby psychologické drama, které ale částečně vinou textu a částečně režie nikam moc nevede.

Chybí i vykreslení psychologie postav, které tak brzy ztrácejí na uvěřitelnosti a prostě jen na scéně jsou. Obě herečky se sice snaží, seč můžou, ale ve vážných polohách by potřebovaly zoufalou pomoc od textu, která ale nepřichází. Zůstává snad ještě pocit odcizení a po prozrazení vzájemného vztahu postav ještě zvědavost, zda se ukáže hloubka jejich konání, ale i zde chybí třeba jen nějaký alespoň překvapivý moment.

Scéna Jany Prekové je přirozeně strohá, což koresponduje s umístěním děje, ale rozhodně nepřidává atmosféře, která se snaží být tísnivá, leč není. Byť se jedná o zcela jiný příběh a inscenaci, napadá mě v této souvislosti novinka Divadelního spolku Kašpar Dva špinavci. Dvojice kovbojů uzavřených v jednom srubu samozřejmě hrají o něčem úplně jiném, ale tam se napětí dalo krájet a divák jako by byl přímo v jedné místnosti s postavami. Tuto hru zmiňuji i z důvodu, že ji režíroval Filip Nuckolls. Tvůrce, který je podepsaný například pod již zmíněnou inscenací Shooting Up. Dalším nedostatkem Finnmarku je totiž absence silné režie. Rozumím sice pohnutkám, které vedly Matěje Samce a Janu Prekovou zrežírovat si hru sami, a možná, že by ani přítomnost režiséra příliš nepozvedla celkovou kvalitu, ale snad by se tím přeci jen určité spíše skryté možnosti a sdělení, které text má, objevily.

Možná jsem k inscenaci Finnmark až příliš kritický. Možná bude každá další repríza po premiéře lepší a lepší, a nakonec si vše přeci jen lépe sedne. A možná, že jsem také o to víc zklamán, neb se ohlížím na nedávné pro mě velmi povedené inscenace dramaturga, ale i autora Matěje Samce. V každém případě pro mě zůstává Finnmark nepříliš zdařilou, nevzrušivou inscenací, u které mne především mrzí vědomí, že tvůrci, kteří na ní pracovali, umí daleko více, než předvedli zde. To mi ovšem nebrání těšit se na jejich další práci, protože vím, že ji dělají poctivě již vícekrát mě oslovila a potěšila.