Chcete se něco dozvědět o Praze? Tak inscenace Zlaté město není úplně tou pravou příležitostí. Chcete se něco dozvědět o způsobu přemýšlení naší soudobé společnosti se všemi možnými vnějšími tlaky? Pak rozhodně Zlaté město nevynechejte! Základem přínosu celé inscenace je především samotný text Vojtěcha Bárty. A hned v závěsu pak herecké výkony všech zúčastněných.

Začátek je pravda trochu rozpačitý. Jedná se o jistý prolog, z něhož je patrné sdělení, že Prahu ovlivňují z velké části cizinci, turisté či snad vlivy kulinářských show. Hraje se na balkóně a i z důvodu nedostatečně kvalitního osvícení (alespoň v mnou viděné repríze) působí úvod jako směska, ze které přichází první obavy, kam chce autor a režisér v jedné osobě hru směřovat. Ovšem brzy se scéna přesune do sálu Švehlovky, a tam vzniklé hospody, kde se odehrává většina představení. A v téhle nálevně je jednoduše dobře. V putyce se přeci jen vždycky všechno řeší a aspoň zdánlivě vyřeší. V tomto nejmenovaném podniku, který ani nevím proč, jsem si tak nějak představil na Malé Straně, kam fakticky ještě ruka trhu s bábuškami nedosáhla (myšleno ve hře, jinak je Malá Strana už skoro ztracena), se misí humor a filozofie. Mezi štamgasty pak nalezneme mladého a chvílemi vyjukaného básník ve věrohodném podání Vojtěcha Hrabáka, rozpustilého a bodrého bohéma, což je charakter, ve kterém je Richard Němec nedostižný. Zmatený a filozofující Filip Šebšajevič zase skvěle vystihl podivínství své chaotické postavy a konečně Jiří Kniha, jenž nám představuje úlisného podnikatele, se kterým přichází i nosný prvek příběhu. Jejich společné působení je nezapomenutelné.

Než se však tak stane, můžeme sledovat pivní a kořaleční dovádění zmíněných zřejmě pražských usedlíků. A aby staročeská idyla byla výstižně podtržena, pivo, které je někdy červené, někdy svítivě zelené, čepuje hospodská v lidovém kroji, kterou s živelností sobě vlastní ztvárnila Bio Masha. Ta mimochodem přinese i živou hudbu, která staropražské písně nádherně znetvořuje moderním soundem. Vše zavání kýčem, na který bohužel v Praze narazíme nezdravě často. Tahle část inscenace je příjemně rozpustilá a plná různých skečů, nicméně už si připravuje půdu pro hlavní zápletku, kvůli které předpokládám text, a následně samotná hra vznikla. Tou je podnikatelský zájem jistého podnikatele (fyzicky však není ve hře přítomen), jenž skrze vidinu zlata ve sklepeních pražských domů dokonale ovlivní a zotročí pestrou skupinu štamgastů. Ti postupně a každý jinak podléhají hamižnosti a divákům se tak představují všechny negativní dopady zla, jako jsou nenažrané developerské projekty, pyramidové hry nebo šmejdi.

Možnou vidinu, jak se z marastu dostat, přichází až z postavou prostitutky v jemně lascivním, ale o to více trefném podání Dany Markové. Jak mystická Praha byla v době Karla IV, Jehuda ben Becalela, Rudolfa II, Jana Nerudy nebo Franze Kafky už se přesně nikdy nedozvíme. Pokud ale v naší matičce vzniká provokativní, zároveň však precizní a hloubavé divadlo jako je Zlaté město Vojtěcha Bárty, ještě aspoň trochu, navzdory bábuškám a italským zmrzlinářům, žijeme.