Tématem šestapadesáté sezóny zvolili v A studiu Rubín ticho. První premiérou, která toto téma zpracovala, se pak stala inscenace To ticho, když přijdeš domů. V A studiu Rubín tentokráte spojili síly s performativní platformou Averze­_, což znamená, že dramaturgii si sice vzala na starost místní umělecká šéfka Dagmar Fričová, ale jinak má možnost se díky této inscenaci pražský divák seznámit s tvůrci, kteří tvoří převážně v Brně. Text vznikl kolektivně, ale předpokládám, že vůdčí a zásadní bytostí, která inscenaci dala tvar, je přirozeně režisérka Alexandra Bolfová. Pod její taktovkou tři nedávní absolventi brněnské Divadelní fakulty JAMU představují různé formy soužití s tichem, které je pro život de facto nutností. Samota je řekl bych nevyčerpatelné téma, a pokud divák zalistuje v programu k představení, může být zajímavě naladěn. Už jen zmínka, že dítě by mělo být postupně seznamováno s osamostatňováním, což by v budoucnu mohlo mít pozitivní dopad na jeho odolávání nástrahám života, by mohla sloužit jako základ pro samostatnou inscenaci. V představení To ticho, když přijdeš domů se však vydali trochu jiným směrem a co postava, to jiný důvod pro žití o samotě.

Už začátek představení signalizuje, kterým směrem se bude inscenace vyvíjet. Všechny tři postavy si za pomocí lepící pásky vyznačí svá území a pozvolně rozkrývají, po čem aktuálně nejvíce touží. A jedná se o svébytnou a rozdílnou trojici. Klára Bulantová představuje dívku toužící si zařídit svůj zřejmě první samostatný domov pěkně po svém, tedy bez cizího vlivu. Postava Karolíny Vaňkové pro změnu upíná všechny své síly k tomu, aby mohla nerušeně a dlouze spát. Tedy opět bez cizího vlivu. Poslední z tria, kterého hraje Karel Vondrášek, zase potřebuje absolutní klid pro soustředění. Pochopitelně jsme zase u dodatku, že jedině bez cizího vlivu, což zde opakuji, jelikož je evidentní, že k tichu patří jednoznačně samota, a ta je zde hlavním tématem.

Představení nenabízí žádný ucelený příběh. Jedná se spíše o navození atmosféry vlivů, kterým musí lidé čelit. V případě této inscenace se jedná o mladé lidi, kteří jsou teprve na začátku svého samostatného života, ale to je palčivější, jak zvládnou prvním atakům společnosti čelit. V dnešní době, kdy je kontakt venkovního světa téměř neustálý a vnější vlivy neodbytné, protože jinak byste museli umět vypínat telefon a nevnímat další rušivé elementy, se může zdát samota o to více podivínská. Takové se mohou zdát i postavy v inscenaci, ale postupem času divákovi jistě nepřijde divné, že si jedna žena povídá s květinami, muž sbírá šnečí ulity a třetí se ponořuje do světa snění. Tomu napomáhá pomalé tempo představení a také vhodné nasvícení.

Poměrně brzy je jasné, že hra má jasně daný směr, na jehož konci pravděpodobně nebude konkrétní cíl, ale postupné se ponořování do postav. Myšlenkové pochody postav pak účinkující sami komentují, a tím se nenápadně zdůrazňuje onoho omšelé, že normální je vlastně vše, jen je potřeba to umět tolerovat. Evidentní také je, že se jedná o autorskou inscenaci, která sice byla inspirována lidmi, pro něž samota a ticho hrály významnou roli, ale každý z tvůrců do ní přidal něco ze sebe. A jelikož jsou účinkující velmi přesvědčiví, je autenticita poměrně přesvědčivá.

Pro mě jako milovníka ticha, a především samoty jako životní nutnosti má inscenace To ticho, když přijdeš domů povznášející přidanou hodnotu. Další je pak ta, že v A studiu Rubín dostali příležitost k tvorbě mladí a pro Prahu neokoukaní umělci. Těžko si představit ideálnější tvar pro naplnění dramaturgického zaměření padesáté šesté sezóny A studia Rubín, nicméně je celkem přirozené, že nebude vnímán pozitivně například diváky zvyklými na klasickou činohru. Ona i délka představení je pro takovéto zpracování až příliš dlouhá a od určité chvíle působí trochu vyčerpaně. Je to škoda, protože téma ticha a samoty nabízí daleko více možností, jaké otázky si klást, jak se samotou pracovat, co nám může nabídnout, a čím nám může v životě pomoct. Inscenace tak uvízla na polovině cesty. Přesto si můžete dopřát v Rubínu více než hodinku luxusu samoty a mlčení.