Martin Myšička, dlouholetá herecká opora Dejvického divadla, a nově také umělecký šéf, se rozhodl po osmi letech znovu sáhnout po režisérské taktovce, a opět tak stál u vzniku inscenace, která diváka nutí přemýšlet.

V komorním dramatu máme možnost sledovat setkání bývalého válečného novináře, který však je nucen opustit své pracovní téma a coby záskok má za úkol připravit interview s mladou hereckou hvězdou, či možná spíše celebritou. Blížící se střet a možný konflikt je zřejmý již od začátku, kdy se Jaroslav Plesl coby žurnalista vymezuje vůči zadání nevybíravým telefonickým hovorem se svým nadřízeným. Veronika Kubařová pak začíná svůj part jako dokonale a vždy připravená televizní tvář, která má na sobě oblečený univerzální úsměv pro celebrity hltající masu. To, že si tito dva nebudou rozumět je nabíledni. Ale...

Vzhledem k uvěřitelným hereckým výkonům poměrně rychle uběhne nepostradatelná „seznamovací fáze" a můžeme se plně vtáhnout do toho, o co jde. Ale o co jde? Co byl vlastně impuls k tomu, aby v prestižním Dejvickém divadle vytvořili zrovna tuto hru? Přesně jsem si nedokázal odpovědět ani nějakou dobu po jejím zhlédnutí. Ovšem za to jsem jedině rád, protože bylo nutné se nad tím pořádně zamyslet. Možná byl hlavní záměr ukázat, že pod lidskou skořápkou bývají duše naprosto rozdílné, než byste čekali, možná bylo lákavé se podívat na svět televizní celebrity absolutně jiné, než jsou respektovaní tvůrci Dejvického divadla, dost možná šlo ale především o dialog a porozumění. Ostatně tomu napovídá také název. Rozhodně však titul do Dejvic patří, už jen proto, že podtrhuje letitou pravdu, a sice všestrannost místního souboru, který dokáže zahrát obdivuhodně širokou škálu titulů.

Martin Myšička se tu noří do hloubky lidských pocitů, hledání sebe sama ve vlastním osamění, tak jak to umí jen skutečně přemýšlivý režisér. Byť se může zdát, že v souboru Dejvického divadla nemůžete sáhnout vedle, jsem přesvědčen, že výběr obou protagonistů byl nejlepším možným. Polohu životního cynika zvládá Jaroslav Plesl naprosto nenásilně a svým výkonem je pevným madlem pro Veronikou Kubařovou, pro kterou je to zatím největší herecká příležitost v tamním prostoru, a přestože její předešlé role byly příslibem, až příležitost ztvárnit nejednoznačnou Katju stala se důkazem, že právem do vyrovnaného dejvického souboru patří.

Jak interview pokračuje, dozvídáme se přirozeně více a více o nejsoukromějších záležitostech, pocitech a strastech obou účinkujících. I mladá celebrita obklopena davem fascinovaných má své pochybnosti a trápení, a protože zkušený a odtažitý redaktor tuší, že kdesi je ukryt klíč i k možné třinácté komnatě, postupně cítí jednak příležitost i v tomto případě objevit novinářskou zajímavost, ale především si bezděčně k mladé a přitažlivé ženě nachází cestu porozumění, což má za následek, že i on pomalu vylézá ze své nepropustné ulity a k souznění duší je vlastně po krátké době blíže, než by se dalo na počátku tušit. Ač se mi s přibližujícím finále zdálo, že pomalu nastává určité opakování se a nejsem si tedy jist, zda text holandského publicisty Theodora Holmana přeci jen ještě nešlo lépe upravit, svoji výpovědní hodnotu jednoznačně má. A kam až se obě postavy posunou, jak se interview vyvine, a jaký konec může na první pohled nesourodé setkání dopadnout? To se dozvíte jedině v Dejvickém divadle.