Přibližně před rokem vznikl zapsaný spolek s názvem Testis. Že to je nepodstatná informace? Mohlo by se zdát, pokud by pod jeho značkou nevznikla jedna z nejzajímavějších inscenací roku 2018. Přirozeně jsem nebyl u zrodu hry Agent tzv. společenský, ale soubor lidí, který se na textu a posléze inscenaci podílel, potvrzuje, že se spojila kvalita a výsledkem je precizní dílo. Myslím, že ho zaslouženě nazývám sukcesem roku.

Pod textem jsou podepsáni dva lidé. Radek Schovánek, přední český publicista, badatel, odborník ohledně fungování StB. Působil v Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, Ústavu pamäti národa i Ústavu pro studium totalitních režimů. Pokud kdykoliv narazím na jeho článek, čtu jej, pokud ho vidím na televizní obrazovce, zesiluji zvuk. Druhým autorem textu je Martina Kinská. Dlouholetá dramaturgyně Švandova divadla, jež zaujala svým režisérským debutem vlastní hry o kolaboraci, vině a nevině Pankrác ´45. Před rokem pak usedla do režisérského křesla podruhé a pod její taktovkou vznikla interpretace románu Oskara Wildea Obraz Doriana Graye.

Nevím, jestli se alespoň malou měrou nepodíleli na vzniku textu i další lidé, nicméně v programu nalezneme poděkování zajímavým a uznávaným osobnostem jako Petru Blažkovi nebo Jiřině Šiklové. A opomenout bychom rovněž neměli dramaturga Davida Košťáka, představitele generace narozené bezprostředně po konci komunistické totality, který potvrzuje, že Agent tvz. společenský není jen pro určitou diváckou skupinu, ale má maximální dosah. Byť se jedná o komorní drama s konkrétní problematikou, vzniklo s tak úctyhodnou citlivostí, že je zpřístupněné všem bez ohledu na věk. A pokud by náhodou zástupci nejmladší generaci neznali základní historické pojmy jako komunistický režim nebo Státní bezpečnost, teoreticky by si v rychlosti mohli přečíst před začátkem představení program, ale efektivnější by bylo vytvořit ostrou zpětnou vazbu ke svým rodičům.

Nerad bych případně prozradil cokoliv ze zápletky, proto jistě postačí konstatování, že Agent tzv. společenský je současné rodinné drama, na jehož pozadí jsou divákovi předkládána nejpalčivější témata, jako je (ne)vyrovnání se s minulostí, manipulace, vzájemné porozumění. Jelikož de facto každá rodina byla komunistickým režimem nějakým způsobem postižena nebo ovlivněna, a v naší společnosti na přelomu osmdesátých a devadesátých let neproběhla otevřená přiznání se k temným a bolestným selháním, je neustálé dohánění nás vlastní nepříjemnou historií pořád aktuální. Ať už v soukromí v rámci okruhu nejbližších, tak přirozeně ve veřejném prostoru. A právě Agent tvz. společenský výtečným způsobem spojuje rodinnou tragédii a celospolečenský úpadek, jehož nejzářnějším příkladem je fakt, že třicet let po konci totality je předsedou vlády nejen dlouholetý člen KSČ, ale rovněž StB.

V současné době však dozrává generace, která má s komunistickým režimem spojené „pouze" své rodiče. Prožila v kontextu doby víceméně příjemné dětství a dospívání, ale nyní se ptá. Pohádku, kdy tatínek je příkladem ctností a maminka krásná a hodná, může narušit jednoduchá otázka na život rodičů před rokem 1989 a jakým způsobem dobou, kde nepřijmout minimální díl kolaborace znamenalo sice život v pravdě, ale také ve strachu, v permanentní obavě ze šikany, ponižování a nejistotou z vlastní budoucnosti. Zapírání minulosti v celospolečenském měřítku zapříčinilo, že na povrch mohou kdykoliv vyplout „malá rodinná selhání", která však v důsledku mají moc nenávratně potrhat nebo dokonce zpřetrhat do té doby silné vazby mezi nejbližšími. Přestože není leckdy jednoduché orientovat se v době, která je snad již definitivní minulostí, mělo by být povinností ji co nejvíce osvětlit. Právě pro nejmladší generaci, jež se nenechá odbýt odpovědí otázkou „Co ty o tom víš?" reakce typu „Sám jsi to nezažil, tak do toho nešťourej." neobstojí. To by za pár let nikdo nemohl mluvit o šoa, jelikož nebude přímých pamětníků. A o tomto krásném apelu, že je nutné s upřímností a otevřeností mluvit i o nepříjemných záležitostech ze své temné či alespoň šedivé historie Agent tzv. společenský je. Tam kde bude přiznání a vysvětlení, může být i pochopení a vyrovnání. Ovšem inscenace nabízí i další témata. Jedním z nich je manipulace. Možná jeden z největších problémů současnosti. Manipulace, jak jsme nyní přímým svědkem, má nesmírnou moc, a ač je to k nevíře, troufá si i na takový cíl, jakým je relativizace zločinů komunismu nebo alespoň zlehčování situace v tehdejším Československu. K tomu se mohu nejlépe vyjádřit dvěma citacemi:

§ 1

(1) Komunistický režim a ti, kteří ho aktivně prosazovali,

a) upíral občanům jakoukoliv možnost svobodného vyjádření politické vůle, nutil je skrývat své názory na situaci ve státě a společnosti a nutil je veřejně vyslovovat svůj souhlas i s tím, co považovali za lež nebo zločin, a to perzekucemi nebo hrozbou perzekucí vůči nim samotným, jejich rodinám a blízkým,

b) systematicky a trvale porušoval lidská práva, přičemž zvlášť závažným způsobem utlačoval některé politické, sociální a náboženské skupiny občanů,

c) porušoval základní zásady demokratického právního státu, mezinárodní smlouvy i své vlastní zákony a prakticky tím postavil vůli a zájmy komunistické strany a jejích představitelů nad zákon,

d) používal k perzekuci občanů všech mocenských nástrojů, a to zejména:

popravoval, vraždil je a žalářoval je ve věznicích a táborech nucených prací, při vyšetřování a v době žalářování vůči nim používal brutální metody včetně fyzického a psychického mučení a vystavování nelidským útrapám,

zbavoval je svévolně majetku a porušoval jejich vlastnická práva,

znemožňoval jim výkon zaměstnání, povolání nebo funkce a dosažení vyššího nebo odborného vzdělání,

zabraňoval jim svobodně vycestovat do zahraničí či vrátit se svobodně zpět,

povolával je k výkonu vojenské služby v Pomocných technických praporech a Technických praporech na neomezenou dobu,

e) pro dosažení svých cílů neváhal páchat zločiny, umožňoval jejich beztrestné páchání a poskytoval neoprávněné výhody těm, kteří se na zločinech a perzekucích podíleli, f) spojil se s cizí mocností a od roku 1968 udržoval uvedený stav pomocí jejích okupačních vojsk.

(2) Za spáchané zločiny a další skutečnosti, uvedené v odstavci 1 jsou plně spoluodpovědni ti, kteří komunistický režim prosazovali jako funkcionáři, organizátoři a podněcovatelé v politické i ideologické oblasti.

Pokud tedy někdo manipuluje s fakty a zlehčuje závažnost doby před rokem 1989, relativizuje mimo jiné také zákon. Je pravda, že jsem přeci jen trochu odbočil a nechal se unést. Chtěl jsem však zmínit, že inscenace je také o vidění minulosti dnešníma očima a především ti, kteří onu dobu nezažili, jsou vystaveni překážkám v podobě matení a dezinformací. Naprosto přesně vystihující je pak druhý citát, který jsem si propůjčil z programu k představení. Jedná se o odpověď Kláry Cibulkové na otázku:

Nemáte strach, že se téma StB zlehčuje? Že je to něco, co bylo a podle některých názorů to nebylo „tak strašný" nebo že se to týkalo jen těch, co „byli neposlušní" a ten, kdo žil podle společenských pravidel, potíže neměl?

Ano, takové to „taková byla doba", „dělali to všichni" atd. Vzhledem k tomu, že máme vládu podporovanou komunisty a předseda vlády usvědčený ze spolupráce s StB aspoň na Slovensku přísahá na zdraví svých dětí, že to není pravda, tedy lže, používá heslo „všeci kradnú", že náš prezident do éteru huláká, jak je potřeba novináře střílet a ať ta polovina, co ho nevolila, drží hubu, a to hned po svém vítězství, tak strach o tuto společnost mám. Dostala jsem ho ve chvíli, kdy se mě můj jedenáctiletý syn u obrazovky po tomto prezidentově výroku zeptal, jestli to znamená, že už nebude moct říkat, co si myslí... To mě vyděsilo. To už se nesmí nikdy stát. V tomto směru si myslím, že ti malí, mladí si zaslouží, abychom jim říkali konkrétní, třeba i bolavé příběhy ze života jejich otců a dědečků, aby pochopili, co jim zase hrozí... Teď už světem neotáčí ideologie, ale peníze, princip je však stejný.

Mám poměrně dost slušné mozoly na rukou, jak tyto trefné věty tesám do každého kamene, který potkávám.

Odpověď Kláry Cibulkové mimo jiné také dokládá, jak jí na inscenaci záleží, čímž se dostávám k hereckým výkonům. Syna, zástupce generace narozené po pádu komunismu, ztvárnil student 3. ročníku katedry činoherního divadla pražské DAMU Viktor Kuzník a rozhodně nezklamal. Postavu vyšetřovatele a aktivního pracovníka Státní bezpečnosti skvěle vystihl Ivan Řezáč. Díky retrospektivním scénám je divák přímo konfrontován se skutečností, jak odporné postupy tito lidé používali, aby využili, zneužili a zlomili své oběti, a zároveň, jak i na sklonku života jsou oni služebníci zla, slizcí. Ivan Řezáč střídal herecké polohy s naprostou samozřejmostí a evokoval, alespoň pro mne, myšlenku, že dost možná největší chybou počátkem devadesátých let bylo opominutí, že by se společnost měla těchto lidí štítit. Tomáš Pavelka pak dostal nelehkou úlohu ztvárnit otce. Člověka, jenž balancuje mezi všemi ostatními. Vztah se synem je narušen díky jeho vlastní minulosti. Stejně tak manželské pouto je historickým selháním této postavy citelně potrháno. Dialog mezi ním a starým estébákem, pak nejen značně posouvá děj, ale definitivně nabízí divákovi zhodnocení této postavy, přičemž úsudek a vlastní soud si musí udělat každý sám. Posledním v kvartetu účinkujících je pak již zmíněná Klára Cibulková v roli matky. Pro mne jeden z nejlepších hereckých výkonů v roce 2018 a neváhám tak její jméno vyplňovat do výročních anket. Ženská síla vyzařující z této postavy je neobvyklá. Nesmírně citlivě podané vnímání každé těžké situace, které ji potkávaly, zobrazují tu obrovskou tíhu, jež musela snášet jako oběť StB a v současnosti jako oběť sporu mezi dítětem a rodičem, a také manželem a manželkou. Klára Cibulková s bravurou překládá fakt, že žena vydrží daleko více než muž, což je známo, ale také připomíná skutečnost, že je jednou z nejvýraznějších hereček své generace. Dle mne se jedná o jeden z jejích nejlepších výkonů a je dalším důvodem, proč by si divák neměl nechat inscenaci Agent tzv. společenský ujít.

Nápaditě byla také postavena scéna, pod níž je podepsaný Matěj Cibulka. Na jednu stranu jednoduchá, na druhé promyšlená především v situacích, kdy se děj střídavě odehrává v současnosti a minulosti. Nad povedenou inscenací drží režisérskou taktovku spoluautorka textu Martina Kinská, která z komorního dramatu vytvořila naléhavý apel nejen nezapomenout na historické události, ale také jej pojmenovávat, hlásit se k nim a konečně se nebát se s otevřeností vyrovnat s dobou, jež pro vyvolené kolaboranty byla sice dost možná světle šedivá, ale v celkovém hodnocení znamenala pouze zlatý věk vydírání, vyhrožování a ponižování.

Závěrem bych rád zopakoval, že Agent tzv. společenský je nesmírně povedená inscenace. Zároveň mám lehké obavy, aby tak trochu nezapadla. Přeci jen není součástí repertoáru Švandova divadla a neznám možnosti Testis, z.s.. Každopádně si nenechte zdařilý počin ujít.