Meziválečný španělský básník a dramatik Federico García Lorca, který zemřel v pouhým osmatřiceti letech, kdy byl v roce 1936 popraven pravicovými povstalci, je na českých jevištích dalo by se říct jako doma. Aktuálně mohou na jeho dílo narazit návštěvníci Divadla Rokoko, Divadla na Vinohradech a od konce loňského roku také ti, kteří mají rádi menší vinohradskou scénu, konkrétně tu s názvem Divadlo D21. Zde je aktuálně k vidění Lorcovo básnické drama Krvavá svatba. Jedná se o koprodukci tamější scény s loni vzniklým spolkem Didi Art založeným herečkou Dianou Šoltýsovou, která se v poslední době věnuje převážně režii, přičemž jen za poslední čtyři měsíce měly premiéru tři její režie a další je plánována ještě do konce sezóny. To svědčí mimo jiné o nebývalé energii, a ta je také mohutně přítomna právě i v Krvavé svatbě, čímž musím hned úvodem ocenit kompletní inscenační tým, jelikož především divoká vášeň provází celé představení a je, zdá se mi, i klíčem k inscenaci. Tím také bohatě naplňuje název sezóny 2022/2023 Divadla D21, který zní „Amputace srdce“.

S dílem Federica Garcii Lorci už má Diana Šoltýsová zkušenosti z pět let starého nazkoušení jeho dramatu Dům Bernardy Alby, uváděným pod názvem Bernarda. Tehdy inscenace vznikla ještě v Pidivadle jako kompilace s koláží z Lorcova života v režii Martina Vokouna. Někdy také v té době se začala Diana Šoltýsová více věnovat režii, a rovněž se začalo pomalu vyvíjet její zaměření, které by se dalo hodně zjednodušeně nazvat jako „téma ženy ve společnosti“, přičemž k tomu často využívá i větší počet hereček, jež mohou vytvořit nejen specifickou atmosféru, ale přímo temperamentem přetékající chór, což tedy v Krvavé svatbě je přítomno vrchovatě.

V úvodu doslova vpadne na jeviště Samuel Neduha, který jako jediný mužský element vyskytující se fyzicky v inscenaci ztvárňuje samotného Lorcu. Tvůrci využili jeho větu: „Až jednou umřu, pohřběte mě s mou kytarou.“, a tak ji také herec ihned uchopí, čímž je vysvětleno, že se ocitáme v jiném světě, jemuž je asi nejbližší očistec. Dalších osm hereček, představující různé Lorcovy představitelky z jeho díla, se pohybují po celou dobu na jiné části jeviště, což je znázorněno funkční a efektní světelnou stěnou. Jediný, kdo se pohybuje skrze tuto hranici je postava Smrti v podání Markéty Burešové. Její hluboký hlas a první tóny kytary v ruce Samuela Neduhy také předznamenávají jednu z důležitých složek inscenace, kterou je hudba, již složil Ibby. Pokud bychom ji měli nějak zařadit, pak je jistě nejblíže flamencu, což pochopitelně notně dotváří atmosféru horkého jižního Španělska.

Lorca je tak v Krvavé svatbě jen tichý pozorovatel svého díla, které v něm probouzí evidentně bolestné city. Ovšem i samotný děj jeho dramatu velmi záhy odchází do pozadí a vzniká tak spíše mozaika všech možných trápení, již zažívají různorodé ženské postavy, přičemž se jedná o vskutku citlivě poskládané puzzle, které sice drží pevně pohromadě, ale těžko v něm najdeme konkrétní postavu, s níž by, jak se často říká, divák šel. V první části představení tomu má nejblíže matka v přesvědčivém podání Hany Mathauserové, ale ta se pak částečně vytrácí a více prostoru dostávají ostatní až zůstane nejvíce bolu na bedrech Anety Kalertové hrající nevěstu. Jelikož mi samotná zápletka Lorcova dramatu vlastně ani nepřijde nijak výrazná, nakonec mi pojetí Krvavé svatby na scéně Divadla D21 připadá daleko zajímavější, než kdyby došlo k pouhému přehrání příběhu, v němž nešťastná láska dvou lidí končí pochopitelně tragicky.

Důležitými složkami jsou v představení kromě zmíněné hudby také scénografie Agnieszky Páté Oldak, light design, pod kterým jsou podepsáni Magdalena Klára Hůlová a Martin Mišík, a svoji nezastupitelnou roli hrála i pohybová spolupráce s Iris Kristekovou. Scéna není nijak překombinovaná, jelikož tvůrci potřebovali evidentně nechat hrát i některé rekvizity. Onen smysl pro detail je další vizuální lahůdkou inscenace. Ať už je to nůž, hračka koně nebo vana, jež slouží jednou jako nádoba k očištění a jindy jako rakev, vše má ve hře své opodstatnění. Herecky se také nedá Krvavé svatbě nic vytknout. Všechny účinkující pojaly své postavy jiným způsobem, čímž dosáhly jako celek kýženého efektu, že každá žena je jedinečná a co je spojuje jistě není jejich především tehdejší společenské postavení, ale trápení, jemuž jsou vystaveny.

Radikální výklad i úprava Lorcova textu pracuje se třemi podobami či životními stádii ženy. Současný svět poznamenávaný válkou nás vyprovokoval k zamyšlení, jak by vypadalo lidské společenství, které náhle přišlo o muže a jak by v takovém uspořádání fungovaly ženy.

To jsou slova, která jsou součástí anotace Krvavé svatby uváděné v Divadle D21. Nutno dodat, že Diana Šoltýsová s Jiřím Koulou, kteří upravili Lorcův text, nechali tak promluvit samotné ženy, což je hnací silou samotného představení. Postava Lorcy jen smutně přihlíží utrpení žen. Ty jej prezentují způsobem, které je de facto na hraně pohybového divadla. Síla textu, jelikož plno odkazů vycházející z díla je bez kontextu spíše úkol pro divákovu fantazii a cit, je tak jen doprovázejícím prvkem představení. Druhá věta z výše uvedené části anotace mě pak během sledování Krvavé svatby ani nenapadla. To ale neznamená, že jiného diváka naopak nebude provázet během celého představení. Rozhodně to je zajímavá myšlenka, ač není přirozeně úplně původní a pro mě osobně je v této záležitosti vrcholem československý film z roku 1966 Konec srpna v hotelu Ozon scénáristy Pavla Juráčka, ale to je jen odbočka a nenápadné doporučení ke zhlédnutí pro toho, koho by více zajímalo dystopické téma. 

Krvavá svatba je efektně zpracovaná přitažlivá báseň o útrpném postavení žen. Je nesmírně poutavá pro oko a pokud se divák dokáže vcítit do postav, tak je jistě i ostrým šípem do srdce. V tom je však trochu potíž, alespoň v mém subjektivním případě. Postavy tvoří celek, navíc vycházející z básníkovy hlavy. Těžko se mi tak hledal citový klíč jako tomu tak bylo například u Vyhnání Gerty Schnirch také režírované Dianou Šoltýsovou. Navíc zaměření se na vizuální vyznění mě tvůrci postavili trochu více do role diváka, jemuž je servírována podívaná a jednotlivá témata brzy splynou do jednoho po určité chvíli se i částečně opakujícího, čímž kulhá tempo textu a vnitřního zásahu za výtvarně hudebním zpracováním. Nicméně i tak je Krvavá svatba pozoruhodně precizní dílo, která jistě stálo plno energie inscenačního týmu. A to nemluvím o deseti účinkujících, jejichž nasazení je vskutku obdivuhodné.