Karel Čapek takřka před sto lety napsal sérii fejetonů, z nichž vznikl román s názvem Továrna na absolutno. Sám autor uznal, že se jedná o dílo nekonzistentní a tomu zůstali věrni i v Dejvickém divadle. Bohužel. Nebo raději jen žel, jelikož Bůh a víra jsou základními stavebními materiály Čapkova románu, z nichž vystavěl příběh o vynálezu karburátoru, jenž spalováním hmoty uvolňuje jako vedlejší produkt záhadné absolutno, tedy nejvyšší duchovno, tedy Boha. Nenadálý nárůst víry, její účinky na lidstvo a apokalyptický dopad v podobě války jsou hlavními hybateli děje a rovněž pak poselstvím i varováním.

V Dejvickém divadle se Čapkovým dílem pouze inspirovali. Dramatizaci provedl Egon Tobiáš, jenž si evidentně zachoval svoji fantasmagorii, kterou už prezentoval například v Red Bullu uváděném v Divadle X10. Dramaturgii pak dostala na starosti Tereza Marečková a režie se ujala Anna Davidová. Přestože již ve fázích příprav došlo k zajímavému souznění mezi Terezou Marečkovou a vybranými herci a herečkami, jak je alespoň uvedeno v programu k představení, vznikla následně variace na Čapkův román, která trpí hlavním nedostatkem, jímž je dramaturgické a režijní pojetí, jež do Dejvického divadla absolutně nesedí. Jestliže je pravidelný divák dejvické scény zvyklý na soustředěné inscenace s podstatným důrazem na předání výrazných až zásadních myšlenek, u Absolutna – kabaretu o konci světa se dočká především absence celistvosti a upřímné snahy účinkujících z leckdy až bizarních scének a výstupů sestavit alespoň nějaký celek.

Slovem kabaret se tvůrci sice pojistili, že se bude jednat zábavnou hru se zpěvy a tanci, ale z představení byla chvílemi cítit také snaha sdělit cosi významného. To se však ztrácelo právě v neujasněné dramaturgii a režijním vedení. Jistě se dá přistoupit na efektní scénu a kostýmy, pod nimiž je podepsaná Eva Jiřikovská. Snad i hudba Ivana Achera zapadla do konceptu inscenace. Navíc některé jednotlivé výstupy a scénky měly vtip i nápad, ale příliš znatelná nepřítomnost směřování inscenace jen umocnila celkovou nevyrovnanost. Ta se projevila i v samotném hereckém pojetí. Na jedné straně estrádní výlevy a na straně druhé snaha o psychologické ztvárnění postav Wally Bondyho a Rudy Marka v jinak kvalitním provedení Václava Neužila a Jaroslava Plesla.

Mrzí mne, že tak zajímavé téma jakým je svévolné vypuštění Boha mezi lidstvo a následné zkoumání tohoto jevu zrovna v Dejvickém divadle, v němž je divák zvyklý na jistou úroveň, tvůrci nedokázali pevně uchopit a vytvořit inscenaci, jež by působila méně bizarně a více srozumitelně. Sic není potřeba diváka rozmazlovat, ale myšlenky, o nichž Karel Čapek psal, to jest zamýšlení se nad formami skepticismu, individualismu, relativismu, nihilismu, se jednoduše vytratily a zůstala jen poměrně povrchní hra s nadějnými záblesky hravosti. Alternativní současnost na planetě Zemi tak působila nezáživným dojmem navíc s nijak promyšleným závěrem. V porovnání s Válkou s mloky, uvedenou takřka ve stejné době v Divadle D21 a pojatou rovněž jako kabaret, vychází pro mne jasným vítězem vinohradská inscenace.