Přes deset let sleduji divadelní tvorbu Miroslava Bambuška a nebudu předstírat, že často mi promlouvá přímo do mého nitra. Jeho tvorba není poddajná, naopak je nutné vynaložit určité úsilí, aby člověk dokázal, když ne jet na stejné vlně, tak alespoň na nějaké blízké. Často režíruje své vlastní texty, i když v poslední době ovlivnili vznik několika jeho inscenací mně známý autoři jako Jan Patočka, Georg Büchner, Peter Handke nebo Elfriede Jelinek. Jeho poslední premiérou uvedenou ve Studiu Hrdinů v loňském roce s názvem Moje říše je z tohoto světa však vychází z díla německého literáta Wolfganga Borcherta, a byť mně někde vzadu v hlavě toto jméno něco říkalo, až po zhlédnutí Bambuškovy inscenace a následném přečtení Borchertova svazku Smutný studený svět, mohu s klidným svědomím napsat, že jsem alespoň o něco doplnil své literární vzdělání a rozhled. A nemalou zásluhu na tom má právě Miroslav Bambušek, protože Borchertův pohled na svět dokázal na jeviště přenést se svojí typickou magií a naléhavostí.

 Wolfgang Borchert se narodil v Hamburku v roce 1921. Jeho sklony k literatuře a divadlu utnula druhá světová válka. Ve svých dvaceti letech byl odvelen na východní frontu a zážitky z této životní etapy jsou pak nejzásadnější pro jeho pozdější tvorbu. Nejednalo se však o příkladného vojáka. Během vojny byl souzen za sebezmrzačení, a také velezrádné výroky. Přestože se nějakému zásadnímu trestu vyhnul, daleko větší pohromou pro něho byla prodělaná onemocnění. Během dvou let po skončení války vytvořil své sice nijak obsáhlé dílo, ale o to více upřímné, rozervané a vypovídající. Ačkoliv umíral mladý v roce 1947, jeho tvorba se stala základem pro uměleckou reflexi hrůz světové války v západoněmecké literatuře. 

 Nyní více než pětasedmdesát let po skončení druhé světové války se tento autor potkává s podobně důsledným umělcem, pro něhož je zásadní objevovat ryzí pravdu a odhalovat krutá svědectví dob minulých s přesahem do současnosti. Miroslav Bambušek v programu k představení sám uvádí, že: „Dílo Wolfganga Borcherta je neseno zkušeností vyvrženosti, nepatřičnosti, nechtěnosti, klepat na dveře, ale nebýt přijat… stál venku přede dveřmi se svou temnou pamětí, která se chtěla vejít do našich prosvětlených dnů. Přesně tak stojí dnes Wolfgang před námi. A než Wolfgang Borchert zemře, zachytí erupce temné paměti a upřímné lítosti, které v něm vybuchují a bude přilévat olej do ohně a bude ho živit, aby zapsal to, co nikdo nechce slyšet… zapsat ty střepy výbuchů zmučené duše, ty střepy, které jednou někdo bude moci zase složit, aby svitlo světlo, aby zazářilo v temnotě zapomnění jako planoucí znamení cesty za světlem. O něco takového jsme se v inscenaci Moje říše je z tohoto světa pokusili.“

 Moje říše je z tohoto světa je směs Borchertova života a díla, které bylo i v reálu neprodyšně spojeno. I hlavní postava si ve hře říká Bojchrt a umocňuje tak toto propojení. V úvodní scéně přichází Saša Rašilov, představitel ústředního „hrdiny“ a částečně nezúčastněně odehrává několik tónů na piano. Následuje určité vpravení do děje. I divák neznalý předlohy či alespoň synopse inscenace pochopí, že ho čeká nelehký výlet do bolavé duše zmučené těžko přeříkatelnou hrůzou. Překvapivě i Bambuškovo divadelní výrazivo je umírněné. Režisér známý pro své audiovizuální expresivní prostředky v úvodu klade důraz na text. Divák se tak má možnost seznámit jak s postavou samotného Borcherta, kdy je léčen, tak s jeho vzpomínkami, jež zatím zůstávají spíše v mluvené podobě. O to více však působí děsivěji.

 Saša Rašilov, který podává, jak je u něho zvykem silně soustředěný výkon a nebojím se použít i slovo podmanivý, pojímá hlavní postavu s přesně dávkovanou intenzitou. Když je potřeba ubrat na gestech, plynule přebírá otěže skrze svoji mluvu a naopak. Samotný literární jazyk Wolfganga Borcherta není jednoduchý. Autor ve svém díle často opakuje slova a věty, dodává však i silný hlas, pokud cítí, že je to nutné. Toho se drží i jeho představitel. K tomu bravurně kličkuje mezi bezcílností života a konkrétních hrůz války, které jsou ve hře zobrazovány mnoha způsoby. Jednou je to darování šály dívce, vycházející z povídky Vrány letí večer domů, jindy zase přítomnost vlaků přesouvající budoucí lidské mrtvoly s dodatkem, že lokomotiva pláče, případně sugestivní výpověď o 57 obětích pochovaných u Voroněže z povídky Dlouhou dlouhou ulicí, z níž si také Miroslav Bambušek převzal název své hry.

 Jestliže jsem zmínil, že hra začíná jako nepříliš expresivní představení, postupem času se Miroslav Bambušek přeci jen pomalu rozmachuje a přidává jak na zvukové intenzitě, kdy má pod palcem hudbu jeho dvorní skladatel Tomáš Vtípil, tak i na vizualitě, kdy nechybí projekce ani hra světel a stínů, přičemž jinak je scéna Jany Prekové poměrně strohá. Zřejmě největším posunem co do zesílení intenzity poselství představení je zapojení bohatého komparzu. S davem pracuje Miroslav Bambušek skutečně výborně a podtrhuje tím sugestivní Borchertovy výpovědi. Podobně dobře již vedl dav ve své hře Stopy zbloudilých uváděné nedávno v Divadle X10. Předpokládám, že svoji nemalou práci zde na pohybové části inscenace odvedla Zuzana Sýkorová.

 Už jsem zmínil jedinečný výkon Saši Rašilova, ale dobrými sekundanty mu jsou v mnoha jiných rolích i Natália Drabiščáková, Miloslav Mejzlík a Jakub Gottwald. Natália Drabiščáková například jako důstojníkova manželka nebo žena, která navrátivšího vojáka z války zaskočí na prahu jeho rodného domu. Miloslav Mejzlík se projevuje v zajímavě apatických postavách doktora či obrsta a Jakub Gottwald přesvědčivě ztělesňuje Borchertova druha ve válce. Ač jsou všechny role spíše pro dokreslení pocitů viny či neviny ústřední postavy, jsou zahrány dobře a v duchu celého představení.

 Bambuškova a Borchertova poetika během představení vzájemně prolnou a vzniká tak podmanivá hra na jejímž konci se dá očekávat nějaké zásadní vyvrcholení. Borchert sice ve svém díle mimo jiné použije větu: „Konec je pak takový jako všechny konce v životě: banální, němý, nesnesitelný.“, s čímž nezbývá než souhlasit, nicméně pro hru Moje říše je z tohoto světa to naštěstí neplatí. Když již osamocená hlavní postava pronáší naléhavě slova z Borchertovy povídky Pak zbývá jen jedno, která také uzavírá jeho dílo Smutný studený svět: „Řekni NE! Ty matko v Normandii a matko na Ukrajině, ty matko ve Frísku a v Londýně, na Hoang-hu a na Mississippi, ty matko v Neapoli a v Hamburku a Káhiře a v Oslu – matky ve všech zemědílech, matky na celém světě, když vám zítra nařídí, abyste rodily děti, sestry pro válečné lazarety a nové vojáky pro nové bitvy, matky na celém světě, pak zbývá jen jedno: Řekněte NE! Matky, řekněte NE! Protože neřeknete-li NE, když VY neřeknete ne matky, pak, pak…“ známe Borchertovy válečné zkušenosti a řadu hrůz co prožil. Byli jsme jako diváci přítomni oné erupci temné paměti, o níž se zmiňuje režisér, a ač nikdy nebudeme vědět, jak se skutečně člověk toto proživši skutečně cítí, můžeme se klidně domnívat, že jej na konci jeho poutě čeká rozporuplné nanebevzetí na trnové koruně, jak svým finále ukončuje inscenaci Moje říše je z tohoto světa Miroslav Bambušek. Netřeba více dodávat.