Jelikož je Putinovo Rusko konstantně největší bezpečnostním rizikem nejen pro Českou republiku, není překvapením, že se někdo zhostil tohoto tématu i v divadelním prostředí. Tím někým byla nezávislá platforma Temporary Collective v čele s režisérkou Petrou Tejnorovou, pod jejíž taktovkou vznikl live-cinema projekt s vše říkajícím názvem Putinovi agenti a s příhodným dovětkem: „mrazivý zážitek na pomezí divadla a filmu.“ Předlohou k představení, které mělo premiéru na podzim roku 2019, se stala stejnojmenná kniha novináře Ondřeje Kundry z roku 2016, jež mapuje činnost ruských tajných služeb na území našeho státu. Přesněji řečeno konkrétní případ, který si možná někteří pamatují. Robert Rachardžo pracoval v České republice jako psycholog, jenž se dostal z postu hlavního psychologa Vězeňské služby až mezi naše vysoce postavené generály a namířeno měl i do nejvyšších pater politiky. Získané informace předával do Ruska. Cíl jeho působení stejně jako množství a kvalita získaných informací, což stálo kariéru tři české generály, se možná nikdy přesně nedozvíme. Podobně jako údajné lanaření do pozice dvojitého agenta. Možná, že už si tuto aféru zdaleka všichni nevybaví, rozhodně však zůstává jako konkrétní důkaz působení cizích agentů v naší domovině. Připomínám, že divadelní hra byla nastudována ještě před znovuotevřením kauzy vrbětických výbuchů.

 Tvůrci se však nespolehli pouze na knižní předlohu. Naopak během příprav inscenace konzultovali své poznatky s lidmi v této problematice nejvíce zasvěcenými. Například s bývalým ředitelem civilní rozvědky Karlem Randákem, datovým analytikem Františkem Vrábelem, novinářskou Petrou Procházkovou nebo současným nominantem na ministra zahraničních věcí Janem Lipavským. Výsledek je však ten, že tvůrčí tým se možná více začal orientovat v této problematice, ale k divákovi se dostává pouze hravá záležitost výše zmíněné kauzy. Ovšem to samozřejmě není málo. Je to případný spouštěč, aby divák po představení zážitek neodhodil, ale dále s ním pracoval. Pro méně zasvěcené pak slouží, jako řekněme základní osnova i obsah programu.

 Když se na konci představení domluvíte s mluvčím tvůrčího týmu závazkem mlčenlivosti z navíc zcela objektivních příčin, tj. neochuzení zážitku případné budoucí diváky, jen těžko pak můžete napsat blog, který by promlouval o inscenaci samotné. Přesto, kdo chce zůstat 100% neinformován, ať raději přestane číst, byť se vyhnu konkrétním popisům. Není tajemstvím, že Putinovi agenti jsou tzv. live-cinema projekt, což je kombinace živého umění a filmu. Může to být také snímání divadla a následná úprava do filmové podoby, a také to může být i divadlo, kde je divák v ději a následně se stane logicky i součástí vznikajícího celku. Rozhodně jsou Putinovi agenti projekt, kde je spolupráce diváka s inscenátory nezbytná, ale zároveň se ostýchavější jedinci nemusí bát nějaké větší interakce či předvádění. Leckdy jsou chvíle u klasické činohry, kdy jste zapojeni daleko více. Samozřejmě je pak složení diváků důležité z hlediska výsledného celku a zážitku, ale ono jednoduše stačí být přirozený a možná trochu hravý. Zde je potřeba ocenit citlivý přístup tvůrců, kdy jsem přesvědčen, že žádný divák se nemusí cítit nekomfortně.

 V představeních, kde je zapojení diváka nezbytné, je také nepostradatelná role účinkujících. V případě Putinových agentů tedy pouze jediného, kterým byl v mnou viděné repríze Daniel Šváb. Původně byl oním vyvoleným Petr Vančura, na kterého se přiznám, jsem se skutečně těšil. Obzvlášť po zjištění, že se v této hře jedná o moderátora i herce v jedné osobě a dle prosakujících informací to Petr Vančura zvládal skvěle. Já oceňuji i výkon Daniela Švába. Ovšem pouze v polohách, kdy byl sám za sebe jako průvodce představením. Po herecké stránce se mi nepodařilo na jeho polohu naladit v takové míře, abych mu jeho roli uvěřil. V Putinových agentech je také nepostradatelná technická složka a musím uznat, že snímání kamerami probíhalo solidně, jen v některých momentech byl na újmě zvuk. Poměrně solidně autenticky také působila scéna Antonína Šilara, jehož smysl pro detail možná divák docenil až na samotném konci hry. A ještě bych zmínil hudbu Jana Nedbala, která byla pro nastolenou atmosféru zvolena také vhodně. Obávám se, že více konkrétně se rozepsat nemohu, byť touha po sdílení byla v tomto případě enormní. Rozhodně bych při případné návštěvě doporučil své zážitky po zhlédnutí ventilovat v kruhu zasvěcených.

 Jedna věc je zpracování Putinových agentů a další pak finální vyznění. Ač pro výlučnost projektu jej k návštěvě doporučuji, sám jsem přesvědčen, že důležitější je zvolené téma a jeho prezentace než forma, která i přes svou zajímavost ve výsledku příliš nadstandardní divadelní zážitek neposkytuje. Dramaturgové Nina Jacques a Jan Tošovský zde rozhodně sehráli vynikající roli, stejně tak režisérka Petra Tejnorová. Divák jistě vyjde ze sálu v myšlenkách, které jej naštěstí jen tak neopustí. Naopak věřím, že s nimi může dále pracovat. Doslova hrozivě pak vyznívá text v programu o sebekontrole z diplomové práce Roberta Rachardža a ačkoliv to tvůrci nemohli tušit, tak po další dohře teroristického činu ve Vrběticích či po otravách Alexandra Litviněnka, Sergeje Skripala nebo Alexeje Navalného, nemůže nikdo zůstat na pochybách, z jaké strany na nás největší nebezpečí míří. Poselství, které je přirozeně v přímém rozporu s činností páté kolony, Putinovi agenti pojmenovali příhodně. Zbytek je na nás. Aby nás ale nepřekvapilo, že ač jsme si ještě ani nevybrali krycí jméno, už pro někoho pracovat byť nevědomky můžeme. Mimochodem k den uveřejnění tohoto blogu se soudně uznaný lhář, toho času prezident naší země, rozhodl nejmenovat ministrem zahraničních věcí Jana Lipavského. Na pravý důvod by se pochybovači mohli zeptat přímo v Moskvě.