V Praze za Poříčskou bránou vznikl pod hlavičkou divadla Pomezí další projekt imerzního divadla. Tentokrát však dostali prostor se v tomto divadelním odvětví realizovat studenti katedry činoherního divadla DAMU. Téma, které si pro svoji inscenaci s názvem Lístky, prosím vybrali, je navýsost aktuální a nese sebou příchuť generační výpovědi, což je jednoznačně dobrá zpráva. Navíc je jistě přínosné, že studenti se mohou rozvíjet i mimo školu.

Pod dramaturgií a režií je podepsána trojice Kateřina Popiolková, Kateřina Studená a Vít Malota. Předpokládám, že jsou to tedy oni, kdo vymysleli scénář a koncept představení. V prostoru neobydleného domu využili jedno patro a v něm stvořili svět evokující atmosféru kolem druhé světové války. Mluví se sice přímo o 50. letech, ale některé rekvizity vypadají předválečně. Scénografii a kostýmy vytvořila Veronika Svobodová a krásně vystihla konkrétní dobu, jež sice není historicky přesně zasazená, ale jelikož sdělení inscenace je aktuální, až nadčasové je smyšlená doba ve smyšlené zemi především příjemně přesvědčivá.

Výchozí situace jsou volby, respektive předvolební čas. Úvod, u něhož se všichni diváci sejdou, patří Festivalu filmových nadějí, jenž je po krátké době přerušen a nastává proslov prozatímního premiéra země Stavrose. Ten nezapře velkou míru populismu a je ukončen výzvou, aby diváci, kteří u vstupu obdrželi volební lístky, v blížících se volbách dali hlas jeho straně Šťastné zítřky. A pak už nastává klasický obsah imerzního představení, kdy se každý může pohybovat, kde chce, poslouchat, co chce, sahat, na cokoliv chce a v jistých momentech i komunikovat s účinkujícími. Samozřejmě, že každý divák může prožít inscenaci po svém, ale všem je jasné, že finále by měly být volby samotné, kde proti sobě stojí stávající vláda a opozice, jež však není v představení konkrétně zastoupena. Oponenti současnému establishmentu jsou jednotlivci upozorňující na manipulaci, zatajované informace a toužící především po rozšíření pravdy mezi voliče.

Vzhledem k rozsahu inscenace a celkem osmi účinkujícím není až tolik náročné mít poměrně komplexní přehled, co se kde děje. Vyskytuje se zde dvojice, kterou hraje Anežka Šťastná a Filip Jáša. Ta tvoří hlavní proud vyhraňující se proti stávající moci a ochotně diváky láká na pravdivé informace především z doby, kdy se prozatímní předseda vlády Stavros dostal k moci, což bylo krvavým potlačením separatistů vzbuzující emoce v celé zemi. Pak může divák sledovat mladý pár, jenž tvoří Renáta Matějíčková a Petr Urban, promítače v podání Tomáše Weissera a Martinu Jindrovou, která uváděla Festival filmových nadějí, ale poté už mi její postava celkem unikala. Já propadl možnostem dozvědět se názory a pohledy na věc těch, kteří se proti současné vládě vymezili. Brzy mne však pohltila dvojice v podání Stavros Pozidis a Barbora Křupková hrající předsedu vlády a volebního lídra Šťastných zítřků a jeho pravou ruku. Tato sonda do předvolebního zákulisí populistického politika byla natolik sugestivní, že jsem se ji držel po zbytek představení.

Důležité jsou pro vyznění inscenace i její doplňky. Ať už se jedná o volební plakáty nebo naopak letáky poukazující na nepravost informací vycházejících z oficiálních míst. Zajímavou rekvizitou jsou i Nové listy. Stručné noviny, které vlastní předseda vlády. Přestože se s populismem potýkáme celou dobu představení, obsah Nových listů je přímo ukázková propaganda a dokonalé PR. Slibuje se zajištěné stáří, hubení škůdců na poli, pokles nezaměstnanosti a všelijaké další podpory. Program opozice je uveden jen krátce na třetí straně, zřejmě aby se neřeklo, že se jedná o nevyrovnané médium. Nechybí ale ani článek jako vystřižený z komunistických padesátých let o tom, jak nás ovládají vesničtí boháči a rádoby humanistický profil samotného Stavrose, který sice krvavě potlačil nepokoje v zemi, ale zároveň nesouhlasí s trestem smrti. Všechno tohle PR je v inscenaci ukázáno dokonale. Ovšem musíte se dostat právě do soukromí předvolebního štábu Stavrose, kde zjistíte, že je dost možná jen dobře vedená loutka své pravé ruky, kterou hraje naprosto bezchybně Barbora Křupková. A jak inscenace dopadne? Proběhnou volby? A jak dopadnou? A rozhodnou skutečně diváci? Dobrou zprávou je, že inscenace Lístky, prosím přidala zářijové a říjnové reprízy, takže si na to budete moct odpovědět sami!

Co nám vlastně inscenace Lístky, prosím vzkazuje? Snad, že zjistit skutečnou pravdu není nikdy lehké a bez vlastního zapojení a zájmu o informace se k ní v její ryzí podobě nikdy nedobereme? Nebo že mediální masáž a propracované PR je daleko více než skutečný zájem o občany? Možná je ale nedůležitější vzkaz, že skrze umění můžou i nadaní studenti podpořit boj proti informační válce, která nyní ve veřejném prostoru probíhá. A to tím, že na povedeném projektu ukážou, jak dnešní dobu vnímají. Rozhodně inscenace klade plno důležitých otázek a v tom vidím její velký klad. Vlastně tak i na imerzní představení poměrně krátká stopáž stačila, aby ukázala jeden z největších problémů současnosti. Pomohlo tomu jistě nasazení herců, vhodně dynamický rytmus i důkladně nastavená atmosféra. Lístky, prosím mohu jen a jen doporučit.