Když jsem před lety zavítal do pražského Divadla v Řeznické na představení Leni o fiktivním setkání slavné německé režisérky Berty Helene Amalie Riefenstahl a věhlasného amerického moderátora talk show Johnnyho Carsona, sliboval jsem si pěkný zážitek. Komorní prostředí Divadla v Řeznické a ostrý duel je náplní nejedné inscenace tamní sklepní scény. Žel jsem narazil na nechtěnou derniéru, která byla navíc po krátké chvíli ukončena. Hra byla sice posléze přeobsazena a obnovena, ale tuto reinkarnaci jsem již navštívit nestačil. V loňském roce však text slovenské dvojice Valeria Schulczová a Roman Olekšák uvedlo v režii Radovana Lipuse a dramaturgii Olgy Šubrtové Jihočeské divadlo na Studiové scéně Na Půdě. Letos ji pak v rámci pravidelného výletu s názvem Jižní spojka přivezlo Jihočeské divadlo do Prahy, a tak jsem měl konečně možnost tuto výtečnou hru navštívit.

V Činoherním klubu tak na jeden večer ožila scéna trefně napodobující jednotvárné prostředí televizních talk show. Červené moderátorské křeslo doplnila červená pohovka pro hosty, a v pozadí se mezi závěsy rozvinulo plátno, které dokreslilo atmosféru televizních studií. To je pak kromě motivu amerického města během představení využito i pro prezentaci díla Leni Riefenstahl, i když si myslím, že inscenace by se obešla i bez videoprojekce. Autenticky působící scéna Marty Roszkopfové je ještě doplněna na okraji jeviště zákulisní šatnou pro hosta talk show, abychom mohli postavu poznat i v prostorech, kde si své soukromí tolik nehlídá. Do scénografie by se ještě dala zahrnout práce s publikem, které je zde přirozeně bráno nikoliv jako divadelní obecenstvo, ale jako návštěvníci zmíněné talk show. Diváci se tak berou v potaz, s čímž umí perfektně pracovat především Tomáš Kobr v roli moderátora Johnnyho Carsona.

Představení začíná nezbytným seznámením se moderátora s režisérkou. Jejich civilní projev vlastně ani nenaznačuje, kterak se budu následně chovat před zapnutými kamerami. Johnny Carson v podání Tomáše Kobra se jeví jako profesionál, který nemá zapotřebí zapojovat své soukromé city a Věra Hlaváčková jako Leni Riefenstahl působí potřebným sebejistým dojmem, čemuž ještě nahrává Pepa Honzík jako režisérčin asistent, jenž nešetří obdivem ke své paní.

Jakmile se rozsvítí světla v televizním studiu a ozve se očekávané: „Akce.“ stane se divák svědkem bravurního souboje světoznámé režisérky, jež se poměrně rychle dostává pod tlak a do role obžalované a moderátora, který nehodlá ustoupit ani o krok a je pevně rozhodnut svého hosta dostat do pozice, z níž se těžko utíká. Neobhajitelné postoje Leni Riefenstahl v období rozkvětu nacistického Německa a její role v propagandistických filmech jsou tak přirozeně hlavním tématem. To by však bylo na celé představení málo, a jelikož je Leni právem nejen výtečná hra zmíněné autorské dvojice, ale též bravurní inscenace, může být divák zůstat v napětí od první do poslední minuty.

Představení má výborné tempo, čemuž může inscenace vděčit nejen dvěma hlavním protagonistům a jejich přesnému herectví, ale též hudbě Zdeňka Kluky, která je úměrně dávkována. Vhodně načasované jsou též přestávky v nahrávání talk show, kdy se zpravidla ve vyhrocených situacích zastaví natáčení a obě postavy si mohou své postoje vyříkat bez širšího obecenstva, což jen umocňuje naléhavost probíraných témat. Těmi jsou vyjma ústřední služby nacistické Třetí říši též další práce Leni Riefenstahl. Například její taneční kariéra ve dvacátých letech dvacátého století, éra takzvaných horských filmů na přelomu dvacátých a třicátých let a nemalý prostor dostává i její natáčení v Africe v sedmdesátých letech, kdy žila několik let mezi núbijskými domorodci. Zde ji však doběhla její kontroverzní minulost, neboť její odpůrci připodobňovali fotografie místních obyvatel Leni Riefenstahl k zobrazovaní fašistického ideálu krásy, což je vlastně typické pro celou inscenaci, neboť každá scéna je víceméně především odbočka, jež se posléze opět stočí k hlavnímu tématu, kterým je popírání své role ve zločineckém systému.

Gradaci představení pak pomohou dvě zlomové chvíle. První je zásah z publika v podání postavy Berthy Daniely Bambasové, jež skvěle vykresluje starou paní, která se národnostních postojů nevzdává ani desetiletí po konci druhé světové války. Zástupce z lidu, který svého času býval oním zfanatizovaným článkem, jež legitimizoval nástup Hitlera k moci, hraje Daniela Bambasová ve své epizodní roli velice přesvědčivě. Druhým okamžikem posunující inscenaci dále je milostný vztah mezi Leni Riefenstahl a jejím asistentem. Přestože rozumím této vsuvce, která připomíná, že bulvár nikdy nespí, nejedná se o zásadnější zápletku. Ani vlastně nedokresluje charakter Leni Riefenstahl, neboť ten už je v tomto momentu představení poměrně podrobně vykreslen. Tyto dějové zvraty podobně jako neochota Leni Riefenstahl dotočit talk show jsou spíše připravením půdy pro výborně vypointované finále, k němuž není co dodat.

Leni je inscenace, která se jednoduše musí vidět. Nezmínil-li jsem herecké výkony Věry Hlaváčkové a Tomáše Kobra, stalo se tak proto, že z nich režisér Radovan Lipus dostal jejich maximum a není potřeba k tomu cokoliv dodávat. Sice jsem se během představení nemohl ubránit dojmu, že Věra Hlaváčková dodala do své postavy více lidskosti, než jakou na mě působila samotná Leni Riefenstahl v různých rozhovorech, ale samotnému tématu, které je věčné, to nijak neublížilo. Rovněž obhajoba svých činů je přirozeně v rozhovorech s reálnou Leni Riefenstahl daleko mrazivější a odpornější, ale i tak je Leni ozdobou repertoáru Jihočeského divadla a jen kvituji, že mi jej přivezli tvůrci až pod nos. Nicméně Leni stojí i za opakovanou návštěvu, takže jen doufejme, že se z ní stane dlouhohrající hit.