Před více než sto pětatřiceti lety napsal Henrik Ibsen hru, která odrážela řadu autorových názorů na tehdejší společnost. Tak jako on sám chtěl nabourat nastolený řád, pokouší se interpretací Ibsenova Nepřítele lidu o to samé řada jeho následovníků. Lákavé téma, kdy jedinec bojující proti systému má na své straně pravdu a proti sobě kompaktní většinu, která si netroufá jednat jinak, než jak velí zaběhlé (ne)pořádky, bylo i na českých jevištích zpracováno častokrát. V nedávné době například v Divadle na Vinohradech, v Národním divadle nebo v Činoherním studiu Ústí nad Labem. Nyní se Nepřítele lidu zhostil Michal Hába se svojí divadelní skupinou Lachende Bestien, a kdo zná alespoň částečně tvorbu tohoto umělecky specificky se vyjadřovacího seskupení s nezaměnitelným rukopisem svého šéfa, musel vědět, že nejnovější zpracování Ibsenova dramatu bude mít výraznou tvář a jistě i obsah.

Hlavní postavou hry odehrávající se v lázeňském městečku je lékař Tomáš Stockmann, jehož výzkum odhalí nebezpečnost vody, jež je hlavním produktem lázní. Touží sjednat nápravu doufajíc v plnou podporu obyvatel, která nebude mít daleko k obdivu v jeho pracovitost a poctivost. Nemalou roli hrají také redaktoři a tiskař, protože síla médií byla patrná již v devatenáctém století. Hlavním protivníkem lékaře je jeho bratr Petr Stockmann vykonávající funkci starosty, policejního přednosty, předsedy lázní a poukazujíce na předpokládaný dopad uzavření lázní. Vzniká tak nekompromisní konflikt, v němž původní přívrženci lékaře postupně volí pohodlí a jistotu podvolením se manipulující moci. Při novém nepříteli lidu Tomáši Stockmannovi nakonec zůstane stát pouze jeho rodina. Toliko krátce děj Ibsenova dramatu, jež v sobě nese aktuálnost přímo vyzívající ke zpracování.

Michal Hába text upravil sice s razantností sobě vlastní, ale kostru děje ponechal, čímž umožnil i divákovi neznajícího předlohy nebo produkce Lachende Bestien se neztratit v příběhu a mít tak pevný bod, jehož se může držet. Rozhodně však Michal Hába nepolevil ze svého stylu a především směru, kterým se nekompromisně před lety vydal. Tím je vyzdvihnutí zásadních myšlenek textu a jejich podání hravou, nápaditou formou nezapomínajíc však na kladení důrazu na společenskokritický apel.

Michal Hába oproti původnímu textu upozadil několik postav, ale především zvolil zajímavé řešení pro ztvárnění hlavní postavy Tomáše Stockmanna a jeho bratra Petra jedním hercem. Volba, kdo by dokázal na jevišti zvládnout schizofrenní situace, padla na Miloslava Königa a dopadla více než dobře. Dokonce si troufám tvrdit, že by se jeho výkon mohl objevit v nejedné divadelní anketě. Na jedné straně narcistní, do sebe zahleděný egocentrik, na druhé ovšem nekompromisní, odhodlaný jedinec nebojící se plavat proti proudu. To je Tomáš Stockmann a Miloslav König ho hraje s nemizícím úsměvem, nepolevující energií a dodává postavě charisma vůdčí osobnosti. Ač je jeho postavení na straně pravdy nezpochybnitelné, svým nadřazeným chováním zřejmě záměrně provokuje. Nezapře ani silnou individualitu, byť hájící etické hodnoty a může tak připomínat i dnešní idoly, jimiž jsou zpravidla také osobnosti zahleděné z velké části do sebe. Svého bratra pak Miloslav König ztvárňuje především slovy, než že by se na jevišti nějak výrazně proměňoval, ale to rozhodně není na škodu. Solidní herecké výkony předvádí ale i ostatní. Ať už je to Johana Schmidtmajerová především jako Stockmannova manželka nebo Kryštof Bartoš a Jiří Šimek, kompaktně působící dvojice v rolích zástupců médií. Pátým účinkujícím je Jindřich Čížek, který se jak už je u Lachende Bestien zvykem postaral především o hudební složku inscenace.

Zlomem inscenace je čtvrté dějství. Zatímco v prvních třech se Michal Hába drží textu poměrně věrně a oddaluje se od něj především formou a zvolenými divadelními prostředky či tvarem, čtvrté dějství naplno ukazuje, kam chtěl Michla Hába svým Nepřítelem lidu zacílit. První tři dějství mohou připomínat chvílemi kabaret. Uvolněnosti přispívá country hudba, zářící scéna, kostýmy pejska a kočičky, až nucený smích ústřední postavy, talkshow či hraní si se slovy a metaforami. Vážný děj je podáván lehce, stravitelně a dal by se i charakterizovat nápěvem „Kočka leze dírou, pes oknem. Nebude-li sranda, nebude Ibsen.", jenž zazní opakovaně.

Čtvrté dějství je monolog doktora Stockmanna. Podán s veškerou vážností. Ať už se jedná o slova o manipulaci, vysvětlení proč jeden a ten samý herec reprezentoval lékaře i starostu nebo přiznané záměry, že hra je především o podstatě kapitalismu a liberální demokracii. Očekával jsem prostor, kde bych mohl s Michalem Hábou vést spor, jenže i monolog doktora Stockmanna je jen úvod. Hlavní náplní čtvrtého dějství je text patnáctileté Švédky Grety Thunberg, jež stávkovala před parlamentem. Slova aktuálně již šestnáctileté slečny nominované na Nobelovu cenu míru jsou ostrým apelem na establishment ignorující klimatické změny. Michal Hába přiznává, že tímto se inscenace stává anarchoekoteroristickou. Nelze než souhlasit, stejně tak s tvrzením, že ekologická katastrofa nehrozí, ale probíhá. Rozhodně však tímto hra dává definitivně prostor pro diskuzi.

Inscenace pokračuje i posledním, pátým dějstvím, ve kterém se tvůrci vrací k Ibsenově textu a propojí tak bezmála sto padesát let staré drama se současnými naléhavými problémy. Nepřítel lidu tak pro mě v Divadle Komedie, kam se skupina Lachende Bestien pro tuto příležitost přesunula, znamená zatím bezpochyby nejvýraznější premiéru aktuální sezóny v tomto prostoru. Nicméně nejde o scénu, ale o inscenaci jako takovou. Pokud by však znamenalo její uvedení v koprodukci s Městskými divadly pražskými větší návštěvnost, než by pravděpodobně měla jinde, je to jen a jen dobře, jelikož Nepřítel lidu v úpravě a režii Michala Háby se jednoduše povedl a zaslouží si nepřehlédnout. Naopak doporučuji navštívit a zhlédnout.