Fjodor Michajlovič Dostojevskij je už historicky velice hraný autor na tuzemských scénách, a i nyní si divák může vybrat z bezmála desítky inscenací slavného ruského spisovatele uváděných napříč republikou. Co se týká adaptace Dostojevkého posledního velkého románu Bratři Karamazovi osobně jsem byl nejvíce unesen z inscenací v Dejvickém divadle a Divadla Husy na provázku. Naprosto odlišné nastudování v prvním případě Lukáše Hlavici a v druhém Vladimíra Morávka jen umocnilo, že z takto zásadního knižního románu lze čerpat takřka nevyčerpatelně. Nyní se do dramatizace pustil umělecký šéf Divadla Petra Bezruče a režisér v jedné osobě Jan Holec. Pokud se nemýlím je to třetí uvedení Bratrů Karamazových na této prestižní divadelní adrese. Verze z let 1970 a 1985 jsem sice neviděl, ale jako milovník tohoto ruského velikána, a především jeho díla, jsem se na aktuální nastudování velice těšil. Jednak kvůli Dostojevskému samotnému, ale pak také proto, že jsem ještě neměl tu čest s žádnou z inscenací, které Jan Holec v Ostravě vytvořil. A jelikož jsem již zhlédl celkově deset jeho režií, přišlo mi takto velké dílo jako vhodný úvod do druhé desítky.

 Ačkoliv Jan Holec společně s dramaturgyní Annou Smrčkovou z románu použili pouze devět postav, linie děje tím není nijak narušená. Naopak vytahují z ní jednak samotnou analýzu vraždy starého Karamazova, tak ale dokážou i držet se své vize, kterým by alespoň dle mého dojmu mohly být rodinné vztahy, a také vztahy mužů k ženám, a sice mužů, kteří evidentně vyrostli právě bez silného ženského elementu. Absence mateřské něhy je pak až skoro fyzicky patrná. Záměru pojmutí inscenace pomáhá i téměř sterilní bílá scéna a klasické kostýmy Jana Štěpánka, byť na některé extravagantnosti přirozeně dojde. Pro atmosféru je pak kromě textu samotného a výrazných hereckých výkonů zásadní i dle mě trefná hudba zkušeného Ivana Achera. Ať už se jedná o moderní ruské disco nebo vážnější hudbu, je oboje v příjemné rovnováze a rozhodně pomáhá tempu představení.

 Úvod inscenace obstarává právě taneční hudba, ale dojem, že budou Bratři Karamazovi uvedeni příliš novátorsky záhy vyprchá. Rozehrává se totiž standardní děj, v němž se divák postupně seznamuje s jednotlivými postavami a jejich charaktery. Režisér vede své herce pevně a jejich nasazení, stejně jako souhra je chirurgicky přesná, přesto se dají postupem času najít výkonnostní rozdíly. Ze čtyř bratrů vynikají spíše naivní Aljoša Václava Švarce a potrhlý Smerďakov v komickém pojetí Jáchyma Kučery. Filozofickou tíhu Dmitrije a Ivana, které hrají Dušan Urban (v mnou viděné repríze, jinak alternován Lukášem Melníkem) a Ondřej Brett, účinkující zvládají jen tak tak. V první polovině představení se jim sice daří své postavy držet v nastavených mantinelech, ale v druhé polovině se výrazný posun jejich osudů nedaří jejím představitelům příliš věrohodně zobrazit. Ivanovo šílenství a Dmitrijova obhajoba z nespáchaného zločinu překvapivě prošumí představením a výraznou stopu nezanechá. Přirozenou dominantou inscenace je výtečný Norbert Lichý jako starý Karamazov. Lascivitu své postavě dodává minimálními gesty, ale také nádherným až zvukomalebným hlasem, v němž všechny lidské poklesky zní krásně odporně. Po přestávce se Norbert Lichý představuje jako soudce, a přestože i v této roli má silné okamžiky, chvílemi to vypadalo, že je zde mimo jiné i proto, aby si její představitel mohl v klidu zakouřit. 

 Příjemným překvapením pro mě byly všechny tři představitelky dámských rolí. Julie Goetzová hraje Kateřinu jako hrdou ženu, která však podléhá i svým zákeřným pudům. Yvona Stolařová je jako Líza až dětsky bezbranná, ale i ona dokáže změnit své chování a z rozmazlené dívenky je zde chvílemi rozpoznat ženská tvrdost. V tomto případě zavánějící manipulací s ještě více naivním Aljošou. Jak to tak bývá, když slabý potká ještě slabšího, dokáže sám zesílit. Nejvíce jsem byl zvědavý na Barboru Křupkovou, kterou jsem již viděl ve třech hrách a její talent mě zaujal. Postavu Grušenky pojala skutečně živelně. Jakmile dostane prostor, je jeviště její. Velice dobře si poradila i v samotném konci, kdy musí ubrat na výrazech a gestech, a dodat potřebný závan lidskosti.

 Tvůrci se nevyhýbají klasickým tématům, která jsou nedílnou součástí každého románu Fjodora Michajloviče Dostojevského. Nechybí tak ani nikdy nekončící otázka víry, potažmo role církve, nejistá hranice amorálnosti nebo osobní práva snažící se každý jedinec prosadit uvnitř své rodiny. V Holcově inscenaci však dostává svůj prostor i spravedlnost soudního řízení a samozřejmě pocity vnitřní viny, což samozřejmě může divák vnímat jako obraz i současného Ruska, protože chtě nechtě, byť měla hra premiéru v prosinci 2021, pravděpodobně se elementy despotického tyrana a jeho domoviny budou promítat i do aktuálně hraných děl. Snad proto může postava oděná do medvědího kostýmu či osoby navléknuvší hmyzí tykadla evokovat obávaného ruského medvěda či ruské šváby, ale to už se pouštím do vlastního výkladu. Je samozřejmě na divákovi, jak na něj tyto výstřelky budou působit. Pro někoho, kdo se spíše věnuje rozkrytí vraždy, přičemž lidé neznalí předlohy jsou zde přirozeně ve výhodě, to mohou být vlastně i vcelku bezpředmětné odbočky. V druhé polovině představení je totiž soudní líčení zásadní dějová linka a je jí věnován narozdíl od předlohy velký prostor.

 Jan Holec se ve své dramatizaci dokázal jednotlivým postavám věnovat vskutku pečlivě. Ačkoliv je dílo nasáklé hříchem v jeho krystalické podobě, může divák rozpoznat u každého i jeho světlejší stránky, a to včetně starého Karamazova, který zde i přes svoji nespornou chlípnost chvílemi vystupuje rovněž také jako pouhý otec od rodiny a můžeme se jen domnívat, zda by s lepšími životními kartami nedošel spořádanějšího života. Přestože jsou Bratři Karamazovi mimo jiné i o vině, odsouzení a trestu, Jan Holec dává závěrečnou scénou prostor k usmíření. Konec v němž za zvuků sladké písně tančí dvojice až v bezstarostných objetí pak umocňuje definitivní finále, které jsem si přiznávám musel nechat od režiséra vysvětlit. Ono otevření nebe čekající na spasení a odpuštění je však krásná tečka za povedenou inscenací a důstojnou adaptací velkého románu.