Divadelní spolek Kašpar, a především jeho principál Jakub Špalek, nastudoval po menší odmlce další Shakespearovu klasiku konkrétně Macbetha. Věrní diváci už na domovské scéně tohoto uskupení, Divadla V Celetné, mohli v posledních dvaceti letech navštívit Richarda III, Hamleta, Romea a Julii či naposledy Othella. Dalo se tedy očekávat, že spojení William Shakespeare a Jakub Špalek bude fungovat i v populárním krváku o nástupu k moci osmdesátého pátého skotského krále.

Za mě jednoduše, nefunguje. Macbetha, který patří ke kratším hrám slavného autora, inscenátoři poměrně zásadně zredukovali. Co do postav, výrazových prostředků, a samozřejmě textu. To samo o sobě není problém. Je pochopitelně možné se důsledně držet předlohy a nastudovat takřka tříhodinové drama, nebo můžete z bohatého originálu vytáhnout jen nosné téma a vytvořit zajímavou inscenaci, z Macbetha třeba jen vycházející, anebo jej můžete klidně odehrát za půl hodiny, a přesto udělat povedené představení, jak jej ještě stále uvádí režisérka Diana Šoltýsová v Cafe Bar 3+1. Důležité je mít jasnou vizi. Nepochybuji, že ji měli i režisér Jakub Špalek a dramaturgyně Lenka Bočková, případně Filip Nuckolls, jenž je v programu k představení uveden jako asistent režie. Komorní úprava pod hlavičkou Divadelního spolku Kašpar cílí především na téma porušení slibu a jeho následky, z nichž je přirozeně nejvýraznější podlé uchopení moci.

Samotná úprava textu působí sice dosti radikálně, ale torzo příběhu přeci jen zachovává. Žel však divák sleduje, kterak postavy jednají, ale důležitá otázka proč tak činí, je celkem upozaděna. Přesto děj běží poměrně srozumitelně. Pokud tedy Macbetha znáte. Obávám se, že divák, pro něhož to má být první setkání se skotským králem, může být chvílemi ochuzen, což ale pravděpodobně zjistí až po přečtení díla nebo jeho seznámení se s ním v budoucnu. Mé zklamání však dlí v něčem jiném, než v úpravě či komorním provedení.

Trochu záhadou mi zůstala samotná idea inscenace co do provedení. Výprava Petry Krčmářové je strohá, využívá především praktikáble a z nich vyrostší schodiště. Například čarodějnice pak ztvárnila třemi strašáky. Scénografie však funguje poměrně přesvědčivě i přes svoji skromnost. Komorní vizuální nádech však poněkud ruší dobové kostýmy. Jako by se inscenátoři nemohli rozhodnout, jestli tedy provedení bude skutečně skromné, anebo využijí možnosti, alespoň herce stylově obléct. Pravdou je, že důsledná neokázalost by inscenaci slušela více. Té však rozhodně nesvědčí hudba Daniela Fikejze. Jestliže měla mít apokalyptický výraz, a jsem přesvědčen, že ano, zbylo spíše jen hutné dunění, jež požadovanou temnou atmosféru nenastolilo.

Co ovšem inscenaci sráží nejvíce, jsou herecké výkony. Neodvažuji se odhadnout nakolik je to vinou režie a nakolik samotných herců, ale ve výsledku to je vlastně jedno. V situacích, kdy účinkující promlouvají přímo k divákům, je neuvěřitelnost jejich projevu zarážející. Některé dialogy budí mírně řečeno rozpaky, a určité monology mi skoro vyvolaly na tváři úsměv. Například známé projevy Macbethova počínajícího šílenství doprovázejícího vidinami působily hodně naivním dojmem.

Nechci však jen hanit. I za komorněji provedenou inscenací je jistě hodně práce. Přesvědčivě působil například Macbethův posun z ustrašeného a tuctového šlechtice v suverénního skotského krále budícího respekt svoji spíše fyzickou silou. Eva Elsnerová zase coby Lady Macbeth dobře vystihla chvíle, v nichž couvá ze své ctižádostivosti. Potěšila i pohybová kreace Ireny Kristekové v roli Hekaté. Žel povedených momentů bylo v inscenaci poskrovnu. Nejčastěji mě tak během představení zaměstnávala myšlenka podobná větě, kterou v Macbethovi pronáší postava lékaře, v blížím se konci tragédie. Její znění je zároveň název mého blogu, a ač v provedení spolku Kašpar nezazní, mně v hlavě zazněla nepatřičně častokrát. Nedokázal jsem si ani odpovědět na otázku, z jakého důvodu vlastně Macbetha Jakub Špalek, kterého si jinak a nejen pro jeho tvorbu nesmírně vážím, nyní nastudoval. Snad budete mít větší štěstí než já.