V roce 2015 vydal bývalý ruský velmistr v šachu a neúnavný kritik Vladimíra Putina Garry Kasparov knihu Zima přichází. Rok poté se dostal na trh sepsaný příběh vraždy bývalého agenta ruské tajné služby FSB Alexandra Litviněnka, která proběhla v Anglii v roce 2006, tedy šest let poté, co Alexandr Litviněnko opustil Rusko, pět let poté, co obdržel ve Velké Británii politický azyl a ve stejném roce, co obdržel britské občanství. Knihu Jed pro Litviněnka napsal renomovaný novinář Luke Harding, a kromě zákeřné vraždy vysoce nebezpečným jedem Poloniem–210 dvěma ruskými agenty v ní podobně jako Garry Kasparov v knize Zima přichází popsal podrobnosti Putinovy války se západní civilizací, která propukla dávno před letošní agresí na Ukrajině, dávno před anexí Krymu, a dokonce i dávno před válkami v Gruzii a druhou čečenskou. Museli bychom se vrátit do roku 1999, kdy se stal Vladimír Putin ruským premiérem a následně prezidentem. Možná ještě lépe o rok zpět, kdy se stal ředitelem Federální služby bezpečnosti, tedy FSB. Úplně nejlépe bychom se však museli zastavit v sedmdesátých letech minulého století, kdy mladý dvacátník ještě za studia na vysoké škole vstoupil do řad KGB. To však odbočuji. Podstatné co jsem chtěl sdělit je, že obě knihy považuji za ideální seznámení se s fungováním nejen postavy Vladimíra Putina, ale i celé říše Zla a jejího postoje k demokratickému zbytku světa.

 Britská dramatička Lucy Prebble napsala v roce 2018 divadelní text s názvem Příliš drahý jed právě na motivy knihy Luka Hardinga. Ten pak v překladu Ester Žantovské v loňském roce nastudoval pro Švandovo divadlo režisér Thomas Zielinski s podporou dramaturgyně Martiny Kinské. Pod kostýmy a hudbou jsou pak podepsáni zkušené osobnosti svého oboru Andrea Králová a Ivan Acher. Režisér, který je rovněž autorem scény, pak do hlavní role obsadil hostujícího Petra Lněničku. Text Lucy Prebblové, případně jeho úprava, si z knihy Luka Hardinga vzal základní příběh, kterým je samotná vražda Alexandra Litviněnka. Ten však není limitován na dobu, kdy k otrávení došlo, ale retrospektivními výlety se divák široce seznámí s fungováním ruské tajné služby, s Litviněnkovou minulostí i s vyšetřováním jeho vraždy, v němž se sama oběť ujala jejího vedení. Poslední kapitola Hardingovy knihy má název Muž, který vyřešil vlastní vraždu a je více než výmluvná. Ač tedy v divadelním textu chybí hlubší Hardingova sonda do jiných vražd objednaných nejvyššími ruskými politickými představiteli a jejich zasazení do Putinovy války se Západem, je Příliš drahý jed divadelně přijatelné komplexní dílo, v němž nechybí jak zásadní reálná data a události, tak víceméně detektivní vyšetřování a rovněž i v nemalé míře jistý duh nadsázky a dokonce humoru.

 Ačkoliv tedy i divák, jenž nemá potřebný rozhled a znalosti, je během představení seznámen se základními informacemi ohledně vraždy Alexandra Litviněnka a zapojení ostatních osob z jeho úzkého okruhu, rozhodně je dobré mít alespoň minimální přehled. K tomu bych doporučil program k představení, který obsahuje jednak stručný Litviněnkův životopis, tak také časovou osu od 1. 11. 2006, tedy dne, kdy byl otráven, až do loňského roku, v němž Evropský soud potvrdil verdikt britské justice, že za smrtí Alexandra Litviněnka stojí s největší pravděpodobností Rusko s Vladimírem Putinem včele. V programu nechybí ani informace o jedu Polonium–210, a také několik poznámek k osobnostem. K Vladimíru Putinovi, člověku, kdo zadal tuto vraždu, ke konkrétním vrahům, agentům ruské tajné služby Andrejovi Lugovojovi a Dmitriji Kovtunovi. A dále pak k Borisu Berezovskému, významnému oligarchovi, jemuž mimo jiné Alexandr Litviněnko dost možná zachránil život, k Mariovi Scaramellovi, jenž s Litviněnkem spolupracoval v Anglii nad rozkrýváním ruských zločinů, a také k Anně Politkovské, novinářce a dlouholeté přítelkyni Alexandra Litviněnka, která byla zastřelena ve výtahu svého domu rovněž v roce 2006, a to pouhých pár dní před smrtelnou otravou, o níž divadelní hra pojednává. Zavražděna byla mimochodem k den narozenin Vladimíra Putina jedenáct let předtím, než na setkání českého a ruského prezidenta zazněly věty: „Tady jsou ještě další novináři? Novinářů je příliš, měli by se likvidovat." „Likvidovat je není třeba, ale omezit jejich počet je možné."

 Představení začíná ústředním dramatickým momentem, kdy se do anglické nemocnice dostaví evidentně nemocný Alexandr Litviněnko v doprovodu své ženy. V té chvíli ještě nikdo kromě pachatelů a lidí, kteří je úkolovali, nevěděl, že se jedná o silnou otravu Poloniem–210, který masivně poškozuje vnitřní orgány a trávicí soustavu. Následuje sled scén, v němž se Litviněnkovo onemocnění prudce zhoršuje, nastupují testy a měření na radioaktivitu, a také se objevuje policie, protože již samotný Litviněnko se svými zkušenostmi je přesvědčen o svém otrávení. V tuto chvíli, kdy se na scéně objevuje inspektor Hyatt v nepříliš výrazném podání Martina Velikého se také dostávají ke slovu retrospektivní scény ve velké míře zobrazovány na kameru, odehrávající se však mimo hlavní scénu. Tedy buď v ústraní jeviště nebo v útrobách divadla. Po tomto úvodu je také jasné, že ústřední pár manželů Litviněnkových osadil režisér Thomas Zielinski více než dobře. Civilní Petr Lněnička, jehož věcnost je přímém souladu duše agenta, si pečlivě hlídá určitou odtažitost, kdy se teprve postupně začíná svěřovat se svojí minulostí, ale i přítomností. To Anna Stropnická je v tomto páru evidentně více impulzivní, přičemž u své postavy postupně odhaluje její urputnost, jež v celé své kráse vykvete až v průběhu představení, kdy je patrné, jak silná žena musela být nejen v manželství plném ohrožení, ale i po smrti Alexandra Litviněnka, kdy vytrvala ve svém postoji, aby bylo pokud možno vše veřejně rozklíčováno.

 Ačkoliv text je v prolínání časových rovin pečlivý, a i na jevišti se vše odehrává přehledně a dostatečně dramaticky, v situacích, kdy tvůrci využívají kamery a přenosů ze zákulisí, projevuje se určitá nevyváženost. Přestože se tím umocňuje dokumentární nádech inscenace, přeci jen v poslední době záznamy z divadel měly své pandemické opodstatnění a osobně bych nyní raději dal přednost přímému kontaktu s herci. Stručně řečeno mohlo být videa méně, takto se možná v celkovém poměru jednalo o padesát na padesát. Zároveň ale musím dodat, že některá videa byla natočena s výbornou atmosférou. Jednalo se například o oslavu Borise Berezovského, v níž tvůrci využili divadelní bar anebo majestátní nástup Vladimíra Putina, jehož chůze po červeném koberci působila až mrazivě přesvědčivě. Naopak scény z Litviněnkova bytu, ať už v Rusku tak i v Anglii, moc přidanou hodnotu neměly. Především se totiž odehrávaly na kraji jeviště, takže trochu nechápu jejich smysl, a pak také postrádaly určitou atmosféru či jedinečnost, protože se jednalo jen o scénograficky ničím výjimečné scény. Co naopak atmosféře pomáhalo byla výtečná hudba Ivana Achera. Propojil zde jednak ruské disko, které jako by vypadlo z devadesátých let, a pak tak bujarý zpěv ruských písní v přesvědčivě bohatýrském podání Tomáše Petříka, jenž tím vhodně doplnil charakter své postavy oligarchy Borise Berezovského. Hlavně zde ale Ivan Acher použil temnou hudbu, již si pamatuji z jeho účinkování v Divadle Komedie v letech 2004–2012. Myslím, že nejblíže byla podobná té z inscenací Utrpení knížete Sternenhocha či Weissenstein. Společně s vývojem děje a poodhalování přípravy vraždy měla hudba Ivana Achera největší přínos pro trefný moment, v jakém místě hry a jakým způsobem zvolit přestávku v představení.

 Jestliže první část inscenace slouží z větší části jako uvedení do děje a představení postav a jejich rolí v příběhu, druhá část má více dramatický spád, a to především z důvodu obsažení více detektivního napětí a dosazování kontextu chování jednotlivých osob. Kromě vývoje vyšetřování, v němž hraje hlavní roli sám Alexandr Litviněnko nabírá na síle rovněž druhá dějová linka, kterou je vzestup a odkrývání pravé tváře Vladimíra Putina. Toho hraje výtečným způsobem Robert Jašków. Zatímco v prvních setkáních s tímto tyranem může na diváka působit trochu zmateně, odtažitě a snad i nepřítomně, postupem času se jeho výrazově minimalistická provedení mění v děsivou rétoriku manipulátorů a sebejistých monster pohrdajícím vším napříč společností. Jeho slova v kombinaci s chladnou rétorikou podtrhují jeho prohnilé nitro. Třešničkou na plesnivém dortu je pak videozáznam z Putinova vystoupení na dobročinném koncertním večeru v Petrohradu, kde hraje na klavír a následně zpívá hit Louise Armstronga Blueberry Hill v anglickém originále, zatímco mu nadšeně aplaudují hollywoodské hvězdy jako Sharon Stone, Kevin Costner nebo Kurt Russell s manželkou Goldie Hawnovou z roku 2010. Tedy čtyři roky po úmrtí Litviněnka a Politkovské, dva roky po ruské invazi do Gruzie a rok po konci druhé čečenské války. Symbolické zobrazení, že pro většinu západní společnosti je slovo demokracie jen bezvýznamný shluk písmen zajišťující spíše jen klid a majetek doma než ideál, pro nějž se musí také něco dělat. Ne mnoho, třeba jen netleskat krvavé příšeře.

 Vrátím-li se k hlavní dějové lince, tj. k vyšetřování otravy Alexandra Litviněnka, zaujme v druhé polovině představení jistě i dvojice ruských agentů Andreje Lugovoje a Dmitrije Kovtuna v až komickém podání Tomáše Červinka a Matěje Anděla. Ačkoliv jejich zobrazení těchto postav jako nepříliš bystrých karikatur do vážnosti představení nemusí na první pohled pasovat a může budit dojem, že tvůrci chtějí do hry dostat vtip za každou cenu, je nutné dodat, že i podle knihy Luka Hardinga působila tato dvojice opravdu jako smutné klaunské duo a jejich chování tak přirozeně nastoluje otázku, jak je možné takto evidentně důležitý úkol svěřit tak zoufale amatérským nulám. Při případné námitce, že svůj úkol nakonec splnili, je také potřeba doplnit, že otrava Poloniem–210 byla zvolena jistě z důvodu, aby nebyla vypátrána. Jinak těžko vysvětlit, že cena jedu byla 10 milionů dolarů. Autorka Lucy Prebble se prostě držela faktů a knihy Luka Hardinga, proto může dvojice agentů působit komicky nebo Vladimír Putin bez výrazu. Ono se totiž jedná o realitu. Stejně jako divadelní představení jaderných reaktorů Ludmily a Ruslana řekněme v mrazíkovském stylu. Když si představíme, že dvojice zařízení sloužící pro vyrábění zbrojních zařízení je v Rusku pojmenovaná po mladém princi a jeho nevěstě, jež byla o svatební noci unesena trpaslíkem, aby ji následně budoucí král osvobodil, nemůžeme se divit komediálnímu pojetí této jedné z mnoha bizarností vlastně až typické pro matičku Rus.

 V samotném finále představení dojde na dohru celého případu. Po skonu Alexandra Litviněnka totiž ještě probíhal řadu let boj především jeho manželky o veřejné vyšetřování vraždy. K tomu nakonec došlo až začátkem roku 2015. Vyhlášeno bylo nedlouho po sestřelení civilního letadla společnosti Malaysia Airlines nad Ukrajinou v době agrese ruských sil na tomto území, dva roky po záhadném úmrtí Borise Berezovského, tři roky po stejně nevyjasněném skonu ruského podnikatele žijícího v Londýně Alexandra Perepiličnije, a především devět let po otrávení samotného Alexandra Litviněnka. Konec představení je strohý. Epilog je obstarán proslovy, které sice seznamují diváky s dalšími fakty, ale působí spíše dojmem apelu na oficiální britská místa a jejich představitele. To je sice přirozené z pohledu autorky, ale myslím, že hra, jejíž přesah je zřejmý, by si zasloužila konec více globální. Byť musím uznat, že finální „prosím“ znějící z úst Anny Stropnické jako Mariny Litviněnkové je jako definitivní tečka povedená.

 S vyobrazením životního příběhu Alexandra Litviněnka už český divadelní divák může mít zkušenost. Před pěti lety v rámci své pětadvacáté sezóny uvedlo Dejvické divadlo autorskou inscenaci Jiřího Havelky Vražda krále Gonzaga, v jejíž druhé polovině je reportážním způsobem vražda bývalého agenta ruské tajné služby zprostředkována divákům úspornou, ale o to více naléhavou formou. Premiéra Příliš drahého jedu byla ve velkém sále Švandova divadla 6. listopadu 2021. Mimo jiné tedy více než půl roku po oznámení, že za výbuchy ve Vrběticích stáli ruští agenti a čtvrt roku před opětovným napadením Ukrajiny Ruskou federací. Mohlo by se zdát, že o to aktuálnější se inscenace stává, a jistě je to i během představení znát. Nicméně je třeba říct, že na repertoáru Švandova divadla se hry se závažnými tématy již vyskytovaly či vyskytují. Dost často jsou sice uváděny v menším studiovém prostoru, ale o to více sugestivněji vyznívají. I Příliš drahý jed se před novou divadelní sezónou přesouvá na tuto komorní scénu, ale předpokládám, že atmosféře představení to jedině pomůže. Navíc se možná bude eliminovat prvek, jehož jsem byl svědkem ve velkém sále. Tím mám na mysli jednak kapacitu hlediště vyplněnou zhruba z poloviny, a pak přítomnost některých diváků, kteří evidentně očekávají na velké scéně jiná dramata. Rozhodně tím přirozeně nepaušalizuji, ale vypůjčím si větu jedné divačky sedící v mé blízkosti, která po konci představení okomentovala právě zhlédnuté slovy: „Politika je svinstvo, ještě že tomu nerozumím.“ Opět mi tím evokovala slova divadelního režiséra Miroslava Bambuška, pro něhož má umění především úkol odhalovat kořeny a probouzet spící duše. Tak doufám, že většina po návštěvě hry Příliš drahý jed alespoň jedno oko otevře. Stojí za to nejen téma samotné, ale i jeho divadelní nastudování, v němž si můžeme slovy Alexandra Litviněnka zopakovat, že: „Můžete umlčet jednoho člověka. Ale nemůžete umlčet celý svět.“ Pevně doufám, že tento svět co nejdříve umlčí onoho příliš drahého Putina. Mezitím nám ve Švandově divadle povedeně servírují jednu z jeho odporných tváří.