Jak si vážím tvorby Davida Jařaba a mám rád Divadlo Na zábradlí, nemohu pořád přijít na chuť jejich spojení. Asi jako kdybyste vzali dvě lahůdky, které zbožňujete a pozřeli je s nadějí, že přeci musí dobře chutnat, když je máte v takové oblibě. Problémem ale je, že třeba vepřové koleno se šlehačkou nemusí jako celek být královským pokrmem. To je samozřejmě nadnesené přirovnání. Stále platí, že si velice vážím práce pana Jařaba a všech tvůrců a zaměstnanců Divadla Na zábradlí. Nicméně Dobří chlapci pro mě byli nepříliš vzrušivou podívanou.

Důvodem, proč pro mne návštěva inscenace Dobří chlapci byla nezáživným zážitkem, je především samotný text. Jistě by bylo troufalé tvrdit, že bych „napsal takový text taky", ale při vší úctě k autorovi bych touto drzou větou chtěl pouze sdělit, že mi text přišel strohý, povrchní, nezajímavý. Děkuji však Divadlu Na zábradlí, že v programu k představení celý scénář otisklo.

Čtveřice hlavních postav je ztělesnění zjednodušenosti. Šéf Jiřího Vyorálka je klasický kmotr. Chová se jako boss, člověk co má vše pod kontrolou, své kumpány bere takřka jako své syny, své zaměstnankyně či svěřenky jako o něco lepší věc. Prostě Capo di Tutti Capi. Biskup Jakuba Žáčka se liší od ostatních postav spíše komickým pojetím. Zda to bylo záměrem těžko říct. Z textu to úplně patrné není, ale pravdou je, že Jakub Žáček se na hraně vážnosti a komičnosti umí pohybovat velmi obratně a inscenaci to dodává alespoň nějaký „drajv". Kvarteto dobrých chlapců, rozumějte tedy reprezentanti současného zla, doplňují Miloslav König, politik, jehož povahové rysy jsou vyobrazeny nadměrným používáním mobilního telefonu a lascivním pokukáváním po ženách a Ivan Lupták, podnikatel. Zatímco Jiří Vyorálek a Jakub Žáček představují postavy, které mají alespoň nějakou psychologii, Miloslav König a Ivan Lupták jako by ani neměli pořádně co hrát.

David Jařab zvolil ve své předchozí inscenaci uváděné v Divadle Na zábradlí Macbeth – Too Much Blood specifické táhlé tempo na hraně únosnosti. V něm pokračuje i v Dobrých chlapcích a nově i v Podivuhodném případu pana Holmese. Je to samozřejmě můj subjektivní názor, ale nejsem si jist, zda zrovna v případě Dobrých chlapců je vhodné se této rychlosti držet. Možná je to tím, že se přeci jen jedná o hru, jež má zrcadlit aktuální dobu, ale zdlouhavost spíše podtrhává celkovou nevěrohodnost postav.

Naopak příjemně promyšlenou se mi jeví scéna. A nejde jen o hlavní motiv lázní, kde se již historicky scházeli přední hybatelé v politických kruzích, ale také o zajímavé rozdělení jeviště. Převlékárna s krucifixem pak slouží jako krásný symbol. I scénu má na svědomí David Jařab a společně s několika režisérskými nápady se jedná možná o nejzajímavější aspekt celé inscenace.

Rozhodně bych nerad kohokoliv od návštěvy Dobrých chlapců odradil. I mne nadále bude zajímat každá inscenace v Divadle Na zábradlí, režie Davida Jařaba a vždycky se budu těšit na tamější soubor. Leč opakuji, že hlavní problém vidím v textu. Zvláště když samotný nápad, a sice setkání papalášů a mocných, kteří si vyslechnou papežovo kázání, jež je exkomunikuje z jejich pohodlných životů, byl příslibem nemilosrdného vyobrazení soudobých mafiánských elit.