Dva špinavci jsou novou inscenací Divadelního spolku Kašpar vycházející z textů knihy Jacka Londona Mezi Zlatokopy. Scénáře a režie se ujal Filip Nuckolls a po několika letech se do nastudování nové hry pustil herec Václav Jakoubek. Společně s Petrem Lněničkou tak vytvořili nesmlouvané kovbojské protihráče uvězněných na několika málo metrech čtverečních uvnitř srubu na dalekém severu.

Jelikož bylo přáním principála Divadelního spolku Kašpar Jakuba Špalka uvést dobrodružnou hru, není volba Jacka Londona nijak překvapivá, přestože jeho dílo čeští divadelníci příliš nevyužívají. Ono však není lehké realisticky inscenovat příběhy z námořnických cest, aljašské přírody či dalších drsných prostředí lidské civilizace. Filip Nuckolls to však dokázal s maximální možnou uvěřitelností. Krutou přírodu nechal za okny srubu a zaměřil se na střetnutí dvou kovbojů toho času odříznutých od zbytku světa.

Prostorem, který věrně zobrazuje interiér srubu, je Klubovna v Jindřišské ulici. Místo, v němž mají komorní příběhy ideální možnost vyznít v maximální možné intenzitě. Diváky uvede na svá místa sám Filip Nuckolls. Předpokládám, že pokud by z nějakého důvodu nemohl, ujal by se tohoto úvodu někdo jiný, protože několik postřehů směrem k návštěvníkům divadla mají nejen svůj praktický význam, ale nenuceně začínají navozovat atmosféru dalekého severu a zmínka o případném střílení dodává mezi lidi ještě před začátkem představení příjemné napětí.

Prolog však obstará i podmanivý vypravěčský hlas Josefa Somra z nahrávky. Během něhož, pokud to divák nestihl dříve, se už opravdu dá věrohodně přesunout do časů zlatokopecké horečky, přímo do stavení, za jehož okny je minus čtyřicet stupňů. Vybavení srubu jako i následné hraní se snaží o maximální realističnost. Kožešiny, svíčky, sekera, kolty, vařící fazole rozhodně nebudí dojem, že jsou jen jako. Pochybovat se dá o kořalce, ale skoro bych řekl, že i tam musela být kapka pravé ohnivé vody, aby vše do sebe zapadalo. Tímto tedy oceňuji výpravu Radky Joskové, a zároveň i hudbu Ondřeje Švandrlíka, která rovněž dotváří atmosféru starých časů.

Samotný příběh nepostrádá to hlavní. Napětí. Dva kovbojové, kteří na sebe narazí jakoby náhodou, jsou k sobě přirozeně nedůvěřiví. Skrývají svoji identitu, více než dialogy se děj posouvá vyprávěním příhod, lež a přetvářka se zdají být stejně účinnou zbraní jako kolty a sekera. Syrové drama postupně rozkrývá několik vražd a zvratů a nenuceně leč nevyhnutelně míří do finále, v němž jak celou dobu divák může tušit se jistě bude střílet.

Oba herci hrají své špinavce přesvědčivě. Trochu suverénněji působí Petr Lněnička, což může být jednak určitou herní absencí Václava Jakoubka, nebo jednoduše tím, že Petr Lněnička tak nějak více zapadá do nehostinného kraje, a především dokáže po celou dobu představení v sobě udržet tajemství a odstup. Tak si představuji kovboje, jehož více než mluvení naplňuje celý život práce a starost o přežití.

Filip Nuckolls stvořil působivý komorní příběh o osamocení. Ty velké příběhy plné bohatství, žen a života jsou někde tam za okny, ale o to niternější je duel dvou mužů pohlcených zlatou horečkou. Na hodinovém prostoru se podařilo vystihnout základní myšlenky o tom, že nemáme nikdy nikomu věřit. Jen škoda, že nemá inscenace nějaký hlubší přesah. Takhle zbývá dobré divadlo a příjemný zážitek. Ale to není málo. Co by za to lidé uzavření ve srubu dali.