Spoluprací dramaturga Davida Košťáka a režisérky Alžběty Burianové už vzniklo k dnešnímu dni, pokud dobře počítám a využívám správný divadelní portál, pět inscenací, přičemž Srdce patří za mříže vznikla jako čtvrtá v pořadí. A jedná se o vlastní text Davida Košťáka, který obsáhl poměrně dlouhou řadu aktuálních společenských problémů, k nimž se tvůrci chtěli vyjádřit. Co je však podstatné, výsledný tvar poskládal veškerá témata do krásné koláže, z níž křičí jasný a srozumitelný apel, stejně naléhavě a stísněně jako naříká značková dámská kabelka řevem dětí, kterou v nevyjasněných a rozhodně v neveselých podmínkách vyrobily.

V krátkosti tedy stručný výčet témat: výstava těl Bodies, hnutí Falun Gong, situace v Číně, od obchodu s orgány přes svobodu slova, až po závažný vztah západu, potažmo každého jednotlivce, k východním výrobkům, za kterými cítíme lidské utrpení a krev... a daleko více. Na první pohled se může zdát, že je toho tolik a musela nutně vzniknout přeplněná inscenace, ale opak je pravdou. Existují dvě stručné dějové linky, to ostatní prochází tak nějak svévolně, stejně jako evropská civilizace přehlíží svůj příliš kompromisní a především konzumem podrobený postoj směrem k morálním a etickým zásadám, jež jdou ve jménu pohodlí stranou.

V první dějové lince je podstatná postava Jacoba Erftemeijera, která přichází z Číny, aby našla srdce svého otce, jež vycestovalo ze svého domova v důsledku obchodu s orgány mezi východní velmocí a Evropou. Střet kultur je pak věrně zobrazen mezi touto postavou a ženou v podání Martiny Krátké, která je ztělesněním zmatenosti dnešního Evropana, jemuž nejsou dost možná jeho postoje lhostejné, proto se třeba obrací k józe, snaží se odlišovat, třídit, vybírat, a kdo ví co ještě dalšího, ale je příliš rozmělněn v konzumní vlně, jež jest bohužel de facto všudypřítomná. Setkání těchto dvou rozličných osob, přičemž Jacob Erftemeijer je ztělesněný klidný poutník hledající pravdu a vyzařující klid východních filozofií a Martina Krátká v jádru hodný člověk, pro kterého je ale těžké a frustrující stát se také člověkem dobrým z důvodu složitého rozlišovaní, co vlastně ještě dobré je a co už nikoliv, patří k nejzajímavějším momentům celé inscenace.

Druhá dějová linka je pak krteček versus panda. To se může zdát jako komická záležitost, ale stačí už jen vzpomenout, jak byla oblíbená dětská postavička znásilněna jedním českým státním zaměstnancem při návštěvě Číny a úsměv jde stranou. Podobně jako když Marek Pospíchal coby krteček narazí na chladnou a manipulující pandu v perfektně záludném podání Kláry Cibulkové.

Inscenace kromě závažných témat, která nutí zastavení se a zamyšlení, má několik dalších přidaných hodnot, pokud to tak mohu nazvat. Například velmi nápaditou scénu Anny Brotánkové, úsporné a přesné herectví Jacoba Erftemeijera, výtečný výkon Kláry Cibulkové, kdy její exponát na výstavě, stereotypní lékařka, mazaná panda nebo moderátorka Pošty pro tebe jest krásnou přehlídkou všestranného herectví. Zmíním ještě Martinu Krátkou, jež naivitu neuspořádaného člověka vystřihla v souladu s dnešní neukotvenou mladou generací.

Závěrem se však ještě jednou vrátím k tomu hlavnímu, čímž je zobrazení natolik závažných aktuálních témat v podání talentované dvojice David Košťák x Alžběta Burianová. Jejich spolupráci a um chválím, a je možné jej ocenit i například v aktuálně uváděné novince Jihočeského divadla Letní vosy nás štípou už i v listopadu, ale spolupráce s umem je jedna věc. V tomto případě však je potřeba především poděkovat a to za to, že jsou zástupci části své generace, které nejsou lhostejná zásadní civilizační témata, a aby byl jejich hlas slyšet, udělali pro to to nejlepší. Stvořili krásnou inscenaci, z níž jasně křičí apel na pozastavením se každého z nás nad vlastím životem, a tím co a jak podporujeme. A co můžeme změnit, začneme-li u sebe. Každý by měl udělat maximum. U někoho to bude protestování proti kontroverzní a pro mne osobně obludné výstavě, u někoho to bude vznik výborné inscenace, na kterou si doufám budou nacházet cestu další a další lidé. Za sebe, děkuji.