Přibližně po roce uvádí režisér Jan Frič ve Stavovském divadle další klasickou hru. Každý, kdo zná alespoň částečně tvorbu kmenového režiséra Národního divadla, mohl tušit, že podobně jako loňský Faust, i Molièrův Misantrop, bude zasazen do dnešní společnosti a tvůrci se tak vyjádří k problémům dneška, k čemuž jim bude sloužit jako výchozí motiv slavné, veršované drama.

Sama dramaturgyně, která je spolu s režisérem podepsaná i pod úpravou, Marta Ljubková pak trefně popisuje v programu k představení, že samozřejmě nebylo cílem Misantropa inscenovat jako dobovou hru, neb každá generace se chce vyjádřit především k aktuálním tématům. To je pochopitelné. Za zmínku však stojí ještě jedna věta, jež je v programu uvedena. Ta je z pera Jacqueline Razgonnikoffové, bývalé knihovnice v Muzejní knihovně při Comédie-Française, divadla úzce spjatého s Molièrem. A zní: „Žádná doba o sobě nemá dokonalý přehled, neboť její cyklus se ještě neuzavřel. A aby člověk mohl sledovat bitvu, nemůže se pohybovat uprostřed vřavy, nýbrž musí stát na kopci v určité vzdálenosti." Jelikož hlavním motivem bylo pro tvůrce zobrazení dnešní hipsterské společnosti v její plně odkryté sebestřednosti a prázdnotě, můžeme se ptát, zda sami inscenátoři nejsou příliš uprostřed vřavy a nechybí jim tak zásadní odstup. Jsem nakloněn k tomu, že nikoliv, jelikož aktuální bezstarostnost a nadšení pro nijak podstatné záležitosti, vyobrazil Jan Frič s Martou Ljubkovou věrohodně. Jenomže k tomu potřebovali především audiovizuální zaujetí. Ani původní text, ani jeho až překvapivě prostý překlad od Jiřího Zdeňka Nováka, a ani současná úprava příliš nepomohlo vyznění myšlenek tvůrců. Kritika povrchnosti se tak obešla bez hlubší analýzy. Zůstalo vlastně jen u pojmenování a efektní obraz, což mi přijde málo. Ač chápu, že zasadit Alcesta s jeho nenávistí k lidem do dnešní povrchní a namyšlené společnosti bylo lákavým svodem, možná by se lépe vyjímal nový text, než kombinace, v níž se poněkud ztrácelo kouzlo původního a to moderní zas postrádalo energii.

Moderně sestavené scéně s několika málo historickými artefakty vévodí několik obrazovek, jež tak jeviště dělí na dvě části, přičemž v popředí se odehrává hlavní děj a na obrazovkách je vesměs přenášeno natáčení jakéhosi hipsterského zákulisí plné prázdných debat od gastronomie až po klimatické změny. Jistě, jak je i několikrát ve hře zmíněno a zdůrazněno, dnešní generace je pochopitelně z velké části technologická a nejvýmluvnější je tak věta z inscenace: „Pojďme se raději fotit.", ale jednak je toto pojetí čistě technicky nepříliš funkční, a ač se jedná spíše o vyobrazení dané generace, nepůsobí obsahem ani humorně. Tím se dostávám i k samotnému textu. Ačkoliv Vladimír Javorský, jehož misantropický Alcest má budit dojem člověka od ostatních o generaci staršího, dává svojí ironií a jízlivostí hře spád, jeho přesvědčivě hraná nechuť k dnešní společnosti vlastně nemá dostatečnou odezvu. Možná chvílemi projevy Filinta v podání Davida Matáska či Celimeny Kateřiny Winterové jsou zajímavou náplní dialogů, ale vesměs na mě působila úprava textu jako nesourodý střet, v němž je současná ukecanost sice věrným obrazem doby, kdy se každý vyjadřuje ke všemu, ale k vyznění by inscenaci prospěla spíše preciznější kombinace původního a nového textu. Jelikož na mě obsah působil jaksi nezáživně, mělo to odraz i v mém vnímání tempu inscenace. I přes řadu velmi zajímavých audiovizuálních nápadů, z nichž asi nejvíce zaujal ibalginový déšť, postrádalo představení potřebný drajv, což se od tak moderně pojaté hry myslím očekává. Takhle se sice zobrazila část mladé generace věrně, ale pouhé vyobrazení do sebe zahleděných lidí s absencí pro jakékoliv nadšení nepříliš zaujalo. A v postupně únavně probíhající inscenaci tak žel zanikaly i myšlenky, které Misantrop ve Stavovském divadle jinak nabízí. Například, zda je skutečně cílem života, aby nám bylo nejlépe. Ovšem i přes těžkopádně působící tepání do dnešních hipsterů má inscenace svůj v tomto kontextu až úderný závěr, v němž hraje hlavní roli poslední obraz obětujícího se Alcesta a k tomu vše říkající píseň Nothing Compares U2. A je také pravda, že samotné finále ve mně odstartovalo poměrně dlouhý sled myšlenek, otázek, odpovědí a dojmů. Už jen kvůli tomu rozhodně návštěvy Misantropa nelituji.