Na jaře 2020 by měla mít v Divadle Disk premiéru adaptace nesmrtelného románu Kena Keseyho Přelet nad kukaččím hnízdem. Knihu nezaměnitelným způsobem proslavil svým filmem Miloš Forman a příběh o lidské svobodě a důstojnosti v roce 1975 slavil úspěch mimo jiné i na předávání Oskarů. V tehdejším celorepublikovém československém komunistickém vězení bylo jeho uvedení pochopitelně tabu, ale tu a tam se načerno promítnul na nekvalitních domácích přehrávačích a silně rezonoval. Miloš Forman se rázem stal nejproslulejším Čechem na poli filmu, zůstal jím i po zbytek svého života a bude tomu i nadále, i po jeho smrti v roce 2018. Pokud se podíváme na jeho celoživotní práci, má jeden společný jmenovatel. Miloš Forman si dokázal vždycky vybrat téma, které je nesmrtelné, a pak jej také nesmrtelně dokázal oživit. A mohlo to být jak vesnické handrkování na plese dobrovolných hasičů, tak fiktivní souboj génia s lidským průměrem. Proč jsem ale zvolil na mě poměrně obsáhlý úvod? Navíc blogu, který je úplně o jiném díle, než Přelet nad kukaččím hnízdem? Inu, oním důvodem je divadelní soubor Distheatranz, respektive spolek lidí s ním spjatých.

Distheatranz je složen ze studentů DAMU, což není nijak neobvyklé. Některé ročníky spolu dokážou fungovat i po dokončení studií, a to i v situacích, kdy už jsou všichni absolventi rozeseti v angažmá po celé republice, například 11:55 nebo aktuálně zřejmě žel skončivší Divadlo Spektákl. V případě Distheatranz se jedná stále ještě o aktivní studenty DAMU, ale i pokud by tento spolek skončil v blízké době, poté co jeho členové dokončí svá studia, zanechá nesmazatelnou, a také zaznamenáníhodnou stopu. V létě 2019 tento tvůrčí tým zrealizoval imerzní projekt v Praze za Poříčskou bránou s názvem Lístky, prosím a nechal tak diváka sledovat z naprosté blízkosti předvolební mumraj a zákulisí, v němž se návštěvník představení doslova mohl dotknout populistického politika nebo jeho PR týmu. Povedený projekt studentů DAMU si navíc zaslouženě řekl o termíny uvedení navíc, a především upozornil na herecky zajímavý ročník, a také na scénáristicky-režisérské trio Vít Malota, Kateřina Studená a Kateřina Popiolková. V listopadu 2019 pak měla ve Studiu Švandova divadla již pod značkou Distheatranz premiéru hra současného ruského dramatika Ivana Vyrypajeva Nesnesitelně dlouhá objetí, můj prozatímní rest, který doufám brzy napravím. A nyní opět ve Studiu Švandova divadla měl premiéru 1. 2. 2020 Proces Franze Kafky v dramatizaci Jana Grossmanna. Původně se jednalo o bakalářskou inscenaci uváděnou od podzimu 2019 na DAMU, ale letos dostává punc řádné inscenace a nutno dodat, že zcela zaslouženě. Z mého pohledu se jedná zajímavý mezičlánek ve vývoji dvojice režisér Vít Milota a dramaturgyně Kateřina Studená. V imerzním projektu Lístky, prosím nejprve divákům tvůrci představili, jakým způsobem funguje populisticky vedený státní aparát, nyní uvádějí slavný souboj jedince se soudní mašinérií a následovat bude neméně působivý příběh solitéra v nerovném boji se systémem. Vracím se tak ke svému úvodu. Výše zmínění tvůrci pečlivě vybírají témata, která určují jejich jasné směřování a postupně tak můžeme sledovat jejich, doufám, že nejen pro mě, zajímavý vývoj. A jelikož obě inscenace, tedy jak Lístky, prosím, tak i Proces si zakládaly na pečlivé spolupráci, jsou má očekávání od Přeletu nad kukaččím hnízdem, tedy textu stojícím na perfektní souhře, nemalá.

„Někdo musel Josefa K. pomluvit, neboť byl, ač neprovedl nic zlého, jednou ráno zatčen." První věta slavného Kafkova Procesu vlastně obsahuje celý příběh. Zbývá už jen dodat, že Josef K. se ze všech svých sil snaží následně dopátrat vysvětlení, proč se tak stalo. Jistě netřeba dále přibližovat nesmrtelný román Franze Kafky, který nabízí různé možnosti zpracování. A jaké zvolil divadelní soubor Distheatranz?

Scénografie Zuzany Štěpančíkové je příjemně střízlivá. Takřka bez prostředků dokázala vymezit prostor a zaměřila se na významy detailů. Předpokládám, že zde to je již práce celého inscenačního týmu, ale rozhodně skromnou výpravu kvituji. Nejvýraznějšími rekvizitami je soubor krabic, které plní i pragmatickou úložnou funkci. Představení díky úsporné scénografii více klade důraz na text a především herectví. Přesto je v inscenaci několik i vizuálně výrazných momentů. Ať už je to nenápadné používání vody nebo okázalejší využití konfet. Živost dodává hře také veselostí oplývající hudba Vratislava Zochra. Nerad bych se mýlil, ale alespoň mně připomínala klezmer, lidovou hudbu východoevropských Židů. Dohledal jsem, že Vratislav Zochr složil hudbu i pro ruské pohádky, takže přesně nevím, ale v každém případě atmosféru inscenace Proces výstižně doplnila.

Josefa K. hraje Samuel Toman, jehož vývoj jsem dva roky sledoval v nezávislé divadelní skupině OLDstars a nutno dodat, že se zlepšoval každou další rolí, až se zcela logicky dostal na DAMU. Teď jsem měl tedy možnost jej vidět po dalších dvou letech a musím uznat, že jednak je zcela pochopitelné, že do role Josefa K. obsadil Vít Malota právě Samuela Tomana, a pak ještě rád dodám, že tento dnes již plnohodnotný herec absolutně dozrál pro vyražení do divadelního světa. Josefa K. ztvárnil s klidným přehledem. Větší autentičnost projevoval v situacích, kdy je jeho postava vystavena zmatenosti, ale i ve vážných polohách, při přemítání nad vinou či nevinou, dokázal Samuel Toman udržet napětí uvnitř sebe. V některých dialozích však narazil na pro mě největší neduh této inscenace. Hromadné scény jsou sice režírovány skvěle s důrazem na absurditu vyznění, ale v situacích, v nichž hrály prim právě dialogy, občas docházelo k přílišnému prosazování jedince nad celkem. Rozumím, že u studentů je potřeba na sebe více upozornit logická, ale na výsledném dojmu, jenž by měl postavit na jednu stranu Josefa K. a na stranu druhou vlastně všechny ostatní, toto bylo žel znát. Přesto musím jedním dechem doplnit, že kromě precizního hraní Samuela Tomana, byly v inscenaci k vidění i některé další velice zajímavé výkony. Praxi a zkušenosti nabírali v divadelní skupině OLDstars i Anežka Šťastná a Tomáš Weisser. A oba mě zaujali. Anežka Šťastná předvedla několik zručných poloh v postavě Lenky a Tomáš Weisser si v každé své roli doslova uloupil jeviště pro sebe. Ať už jako student Bertold, excentrický malíř Titorelli nebo advokát pohybující se na invalidním vozíku, vždy strhnul pozornost na sebe, přičemž v poslední jmenované roli, tedy advokáta, byl naprosto přesný. V inscenaci zaujal i Petr Kult, jehož zobrazovaní podlézavosti či útlaku na sobě samém působilo přirozeným dojmem. Po dle mě skvělém výkonu v Lístky, prosím jsem se také zřejmě o trochu více zaměřil na výkon Barbory Křupkové a jsem rád, že mne nezklamala. Naopak i na menším prostoru si počínala obratně.

Závěrem asi nebudu zcela spravedlivý, ale jedná se o inscenování Procesu, skvostu světové literatury, a tak asi budu postrádat trochu shovívavosti. Zatímco autorská inscenace Lístky, prosím slibovala nekompromisní pohled na současná společensko-politická témata, v Procesu jsem tuto nabízející se kritiku systému, jež je podstatou předlohy, zaznamenal v překvapivě malé míře. Ano, je tu v popředí příběh Josefa K., tvůrci se i poměrně věrně drží textu, ale absence jednoznačnosti názoru jako obžaloby toho, co ústřední postavu semlelo, mě překvapila. Možná to tak tvůrci nezamýšleli a chtěli klást důraz na některé vztahy mezi postavami, zvýraznit například prostopášnost malíře Titorelliho nebo lpěli na zachování celistvosti příběhu a na potřebný přesah už nezbyl prostor. Nevím, varianta, že by měl inscenační tým obavy z přílišného podobenství, je myslím vyloučena. Toliko však mé výtky. I přes ně cením Proces jako povedenou inscenaci, kterou radím nevynechat. A také mě prozatímní tvorba lidí vedených v tomto případě jako spolek Distheatranz velice navnadila na již zmíněnou blížící se premiéru Přeletu nad kukaččím hnízdem. Aktuálně se sice na divadelní prkna po celé republice práší a nemyslím si, že jarní termín premiéry je reálný, ale doufám, že i tak se dočkám. Proces byl plnohodnotný a chutný předkrm.