V krátké době po sobě byly před necelým rokem nastudovány a uvedeny v Praze tři divadelní projekty se společným jmenovatelem. Tím se stala absence či značné potlačení zraku. V Divadle NoD mohl divák podlehnout kombinaci technologie binaurálního zvuku a ruchařské práce a vytvořit si v hlavě vlastní fantasy svět. Divadelní spolek Kolonie, z.s. zase využil prostoru DUPu39 a uvedl v něm performativní instalaci, v níž byl kladen důraz na tanec a pohyb. Zatímco inscenace Fantasy! je v NoDu stále k vidění (či spíše k slyšení), Společný smysl byl uveden jen párkrát a o tom, zda bude ještě někdy uved, nemám ponětí. Nicméně na jednoho účinkujícího z této performance, primárně komponované pro nevidomé diváky, můžeme aktuálně narazit ve Studiu Hrdinů, kde Katharina Schmitt zpracovala do divadelní podoby svoji původní rozhlasovou hru s názvem Molyneuxova otázka. Tím účinkujícím je herec Jakub Gottwald, který zde vytvořil silnou dvojici s herečkou Pavlínou Štorkovou a oba se tak stali vstupní branou do světa myšlenek a vnímání nevidomých lidí.

Katharina Schmitt vedla řadu rozhovorů s nevidomými lidmi v Praze a Vídni, a kromě již zmíněné rozhlasové hry je poté uvedla jako performanci v berlínské galerii EIGEN + ART lab. Tentokráte si může na své přijít i český divadelní návštěvník. Výchozím motivem, který posloužil i jako název divadelní inscenaci, je skutečná otázka, kterou položil před více než tři sta lety britský filozof William Molyneux. Jejím obsahem je zamyšlení, zda by člověk, který se narodil slepý a již dokázal hmatem rozeznat kostku a kouli, toto dokázal i v případě, že by se mu nějakým způsobem vrátil zrak, pouhým pohledem nebo by musel opět použít hmat. Tato otázka vede mimo jiné k tomu, že nevidomí lidé mají zcela odlišné vnímání prostoru, než člověk řídící se především zrakem. Ona Molyneuxova otázka, které se v milosti věnovala celá řada filozofů, by sama o sobě stačila minimálně na jeden večer plný jistě zajímavých myšlenek a diskuzí. V divadelním projektu Kathariny Schmitt je však, jak jsem již napsal, výchozím motivem. Děj samotný bere v potaz i další aspekty ze života nevidomých.

Divadelní představení je dosti radikálně rozděleno na dvě poloviny. V té první sedí diváci v jakési tmou zahalené manéži a jsou takřka absolutně odkázáni na svůj sluch. Účinkující dvojice představuje muže a slepou ženu, jež se setkali v místnosti, které se říká darkroom. Ta je obvykle součástí nočního klubu a dochází v ní zpravidla k anonymnímu sexu. Muž a žena navazují intimní vztah a divák se stává jakýmsi sluchovým voyeurem. Tato část inscenace má neskutečný náboj. Je to pochopitelně subjektivní pocit, ale myslím, že návštěvník Molyneuxovy otázky se velice rychle může poddat nastavené situaci. Pomáhá tomu i zvolená scénografie. Osobně jsem vnímal každičký byť sebemenší pohyb diváků a sám si rychle schoval hodinky, jež sice minimálně, ale přesto vyzařovaly světélko. Hudební podkres, kterým je spíše dunivý zvuk, pak dotváří mírně napjatou atmosféru. Tím podstatným jsou ale přirozeně herecké výkony Pavlíny Štorkové a Jakuba Gottwalda. S nesmírnou pečlivostí si hrají se zabarvením svých hlasů a vytvářejí si působivé charisma, aniž by je divák mohl sledovat zrakem. Překvapivě snadno lze také vnímat jejich pohyb, který ač očím skryt hraje rovněž podstatnou roli. Účinkující však musí mít k dispozici i kvalitní text. Jeho struktura se sice může zdát komplikovanější, působit spíše jako fragmenty než souvislý dialog, ale právě jeho kouskování zapojuje do dění divákům mozek a představivost. Navíc je obsah textu nesmírně křehký a ve vzduchu je cítit obtížnost vnímání jedné postavy druhou a opačně.

Druhá část představení začíná příchodem světla. Herci opouští dosud využívaný prostor a přesouvají se již za světly reflektorů na betonové schody. Náplní této poloviny inscenace je seznámení se diváka i s pohybovými vlastnosti a vnímáním nevidomých. Text však již ztrácí výpovědní hodnotu. Napětí i zvědavost mizí a scénograficky se mi také nezdálo toto pojetí příliš nápadité. Jistěže má tato část hry svůj smysl, kterým je dost možná pro diváka porovnání dvou zcela odlišných situací a zamyšlení se nad původní otázkou Williama Molyneuxe, ale inscenaci samotné toto zpracování neúprosně bere energii a jediné co tak zbývá je upřímný obdiv nad pohybem Pavlíny Štorkové, jež měla svoji postavu skutečně detailně zpracovanou.

Ač mi tedy dualita Molyneuxovy otázky příliš nevyhovovala, musím tento projekt jednoznačně vyzdvihnout. Splňuje totiž hned několik principů dobré divadla. Používá spíše netradiční přístup, rozhodně dokáže diváka zaujmout a nechává v něm rozeznít vjemy, které podporují představivost i nebývale intenzivní vcítění do pocitů postav. Samotná výpověď inscenace je však poněkud rozmělněna druhou polovinou představení, která z nastolení otázek a nutnosti ještě většího soustředění, dělá z Molyneuxovy otázky „pouhý" zážitek. Jak však uvozovky napovídají, vůbec to není málo a všem tvůrcům patří velké děkuji, že se do tohoto neviděného projektu pustili.