V Divadle Ungelt tentokráte zvolili trochu netradiční přístup pro vznik své novinky. Přizvali mladou režisérku Martinu Krátkou, známou především z prken Švandova divadla, což samo o sobě není nic zvláštního, ale text, jenž byl vybrán, je kombinace klasického divadelního tvaru a stand-up výstupů, což na této scéně budí dojem jistého experimentování. Nevím, zda za výběrem hry stojí ředitel divadla Milan Hein, dramaturg Pavel Ondruch, režisérka Martina Krátká, nebo je to vzácná shoda ve výběru všech zmíněných, ale kromě odvážnosti nemohu po zhlédnutí inscenace pochopit, čím kdo byl z předlohy nadšen. Jedná se totiž o nijak zajímavý, tuctově vystavený příběh, jehož předvídatelnost je patrná od prvních chvil. Jelikož však tvůrci vybrali do ústřední role Marka Daniela, který se ve vodách stand-upu pohybuje již dlouhá léta, a především s naprostou přirozeností a talentem, má inscenace Jak zabít komika alespoň jeden, o to však pádnější důvod, proč by si ji diváci mohli najít a minimálně se pobavit výstupy Marka Daniela, ale také zaujmout jeho civilním činoherním herectvím.

Irského dramatika Owena McCaffertyho doposud mohli poznat diváci Západočeského divadla v Chebu a Divadla Na Jezerce, kde se uváděla, respektive uvádí jeho komedie s názvem Práskni do bot. Přestože má autor na svém kontě již celou řadu her, teprve druhou, která se nyní dostává na česká jeviště, je pět let stará komedie z prostředí stand-up Jak zabít komika. Jak jsem již zmínil, jedná se o klasicky vystavěný příběh, kdy nejprve potkáme hlavní postavu toužící po úspěchu, následuje jeho dosažení a ve finále i fáze prozření. Myslím, že tím ani moc neprozrazuji, protože ta předvídatelnost je skutečně jasná.

Přesto se dá děj sledovat i se zaujetím, a to především díky spojení činohry, tj. promluvy protagonistů v zákulisí, se samotnými stand-up výstupy Marka Daniela, kdy si jednoznačně získává publikum. A může se jednat o úmyslně dobře hraný stand-up, úmyslně špatně hraný stand-up nebo čistou improvizaci. Vše podle potřeby Marek Daniel zvládá s naprostým přehledem a dělá z inscenace při každé repríze alespoň částečně jedinečnou záležitost.

Na začátku inscenace nachází divák postavu komika v zákulisí venkovského sálu, kde se svojí partnerkou, jež hraje Kristýna Frejová, debatuje nad smyslem svých výstupů. Odhaluje, že jeho největším snem je nalézt protřelého agenta, jenž by jej dostal do světa showbusinessu, a to i přesto, že se tomuto komerčnímu odvětví vysmívá. Onen vysněný agent se poté na základě zhlédnutého představení dostaví. V mnou viděné repríze jej hrál Václav Vašák, v alternaci též možno narazit na Ladislava Hampla. A následuje zásadní volba, která spěje k tomu, že komik i za cenu rozchodu se svojí partnerkou, radikální úpravě své show a změně životního stylu dosáhne svého cíle.

Suverénní dominantou představení je Marek Daniel. To jsem zmínil již výše a jedná se o opravdovou ozdobu inscenace. Uvěřitelné jsou nejenom jeho komediální výstupy, v nichž je jak ryba ve vodě, ale i vývoj, kterým jeho postava prochází. Od provinčního, zklamaného komika klišovitě si pohrávajícího s lahví tvrdého alkoholu v ruce, po muže obestřeného úspěchem, až po lidskou bytost kladoucí si zásadní otázky smyslu uchopení svého zbytku života. Postava Kristýny Frejové má největší prostor v úvodu představení. Její dialogy s komikem jsou příjemně věcné a zbavené korektnosti k partnerově profesi. Ač svůj part zvládla Kristýna Frejová bez problémů, je tato postava ve hře žel především do počtu, a její největší přínos je zvýraznění osamocení hlavního hrdiny poté, co už na jevišti ani v jeho životě nemá místo. Agent v mnou viděné repríze hraný Václavem Vašákem je přirozeně sebevědomý businessman. Tato postava hodně mluví, ale málo řekne. Používá rozmáchlá gesta a snaží se působit shovívavě, ale samozřejmě, že je za tím schovaná i velká dávka manipulace, byť nepoužívá žádné zákeřné metody. Letmý odkaz v programu k představení na Goethova Fausta jistě není náhodný. Agent působí mefistofelsky, ale podobně jako postava partnerky komika především jen doplňuje příběh, který je o někom jiným.

Inscenace Jak zabít komika postupem času ztrácí drajv. Myslím, že to je vinou předlohy, protože účinkující se snaží na maximum. V takto komorním prostředí nepomůže ani výstižně jednoduchá scéna Lucie Labajové s majestátním nápisem na stěně Show Must Go On, ani trefná hudba Oty Balage. Téma svodů komerce a položení si otázky, co všechno jsem ochotní pro úspěch obětovat, může jistě mít i svůj přesah. Ovšem to, že by si každý měl jasně říct, co skutečně chce, a pak podle toho postupovat, už moc objevné není, a tak se vracím opět na začátek. Jediné, proč stojí navštívit v Divadle Ungelt inscenaci Jak zabít komika, je Marek Daniel. A ten za to stojí.