Cock

Režisér Špaček dokázal ve hře najít témata jako manipulace v partnerských vztazích i moderní problém spočívající v nepřeberném množství rozličných možností, z nichž si člověk není schopen vybrat. Bartlettův text je vystavěn zajímavě, i když na některých místech působí množství vulgarismů trochu samoúčelně. Vydařené jsou všechny čtyři herecké výkony v čele s D. Krejčíkem, který postupně začíná být nerozhodný skutečně iritujícím způsobem. Více viz blog (více v článku na blogu)

Režisér Radim Špaček z textu vybral kombinaci tápání mladé generace v hledání sebe sama a komplikaci vztahů mezi lidmi. Že to je na pozadí bisexuality, mi nepřijde podstatné. Jde o určité citové ukotvení, jež se nedaří. Výtečný výběr herců a práce s nimi, pak ve spojitosti s jednoduchou scénou, funguje a emoční hru tak může hrát divák spolu s účinkujícími. A protože se jedná dle mě o postavy v mnoha odstínech nesympatické, měl jsem téměř nutkání k nim sám promluvit. I to je dost možná známka kvality představení. Nenechá vás jen přihlížet, ale především přemýšlet a pokusit se projevit empatii.

Hra o bezradném tápání v partnerských vztazích, která nemilosrdně odkrývá jejich podstatu. Autorovi se povedlo vyhmátnout charaktery, skrze které ukázal více podob vztahu. Prvek bisexuality neomezuje dosah hry, jen názorněji demonstruje, co se může dít i mezi heterosexuály. Snad jen by se autor mohl vyvarovat určitých klišé a několika neúčelných odboček. Režisér R. Špaček projevil pochopení. Vystačil si s jednoduchým scénickým řešením a soustředil se na práci s herci, kteří pod jeho vedením obstáli.

Příjemná komorní záležitost s dnes velmi aktuální problematikou. Bartlettův text nechává diváka v burcující nejistotě, zda je ústřední postava jen zoufalý člověk tápající ve svých citech a orientaci, či mladík, který si prostě jen nechce vybrat, protože by tak přišel o sobecké potěšení z obojího. A právě určitá nedořečenost a nabídka řady hlubokých otázek, dotýkající se nejen bisexuality, ale především etiky mezilidských vztahů, je největší devizou řeznického počinu.

Bartlett je zajímavý autor v tom, že si pro hlavní myšlenku svých her vybírá zástupný syžet: v Zemětřesení v Londýně to byla ekologie, v případě této hry bisexuální trojúhelník s jedním nedospělcem v dost mučivé pozici. A za tím hledejme velké téma – nerozhodnost současné společnosti, její přehnaná korektnost, balanc na alibistickém laně, ...jistěže se všemi paralyzujícími důsledky. Tuto úspornou (chytře řešenou) inscenaci, jejíž režie staví na autenticitě aktérů a emocionálních působivých zkratkách, si nenechejte ujít zejména pro perfektní herecké výkony s Danielem Krejčíkem v čele.

65 % To se tak sejdou přiznaně zastydlý puberťák, maskovaný zoufalec, bigotní fotřík, co vyměnil jednu rigiditu za jinou, jež mu dovoluje tvářit se jako liberál, a dospělá žena v inscenaci, jež se hudebním podkresem snaží sugerovat, že tu jde o fakt velké věci. Ne, nejde, ale je to zatraceně dobře zahrané, typově pravdivé a byť poněkud prvoplánově, vyždíme to z vás celou řadu emocí. A to za návštěvu stojí.

Hra o křehkosti roztoužené duše, o citových zmatcích, pochybnostech, tápaní, zranitelnosti, nerozhodnosti i manipulaci pokládá řadu znepokojivých otázek. Jejich intimitu zintenzivňují vnímavá režie, účelně úsporná scéna a v neposlední řadě též soustředěné herecké výkony, kterým dominuje Daniel Krejčík. Ústřední hrdina John je v jeho podání natolik uvěřitelný a dojemný, až máte místy chuť vběhnout na jeviště a rozšířit partnerský obrazec o čtvrtý úhel. ;)

Za sezonu se stává jen zřídka, že se silný text dostane do rukou správnému režisérovi, jenž ho patřičně rozšifruje, moderně zpracuje a všechny herce dovede k přesvědčivým výkonům. Tato inscenace je oním případem. Ještě více se však zdařila souhra R. Špačka s představitelem hlavní role Johna - D. Krejčíkem. Jeho ztvárnění tolika protichůdných pocitů mělo patřičné grády a hercovo nasazení nepolevilo snad ani v jediný moment. Krejčíkovo sólo na podobné vlně maximální autentičnosti doplňovali K. Rímský, P. Horváthová a také P. Rímský. Velmi intenzivní zážitek.