Klasika všech klasik aneb Hamlet jednoduše musí být vždy k vidění alespoň na několika českých jevištích. V loňském roce měla premiéru tragédie o princi Dánska na prknech Divadla ABC v režii Michala Dočekala a připomněla tak nedožité 70. narozeniny překladatele Jiřího Joska. Úvodem mohu zmínit, že inscenace má moderní háv, ať se to týká scénografické složky, režisérských nápadů a svým způsobem i hereckých výkonů. Městská divadla pražská v posledních letech, přesněji řešeno od sezóny 2018/2019, kdy se stal jejím ředitel Daniel Přibyl a uměleckým šéfem právě Michal Dočekal, kráčejí svojí cestou a nevyhýbají se ani velkým dílům. Uvedení Hamleta tedy není žádným překvapením, a to ani formou, která by mohla být lákavá pro mladší publikum. Sám jsem koneckonců navštívil reprízu, při níž jsem patřil k nejstarším divákům, což je směrem k mé mladické duši sice smutný výstražný signál, ale dobré znamení směrem návštěvnosti inscenace.

 Bílé a sterilní stěny jsou ukončeny praktikábly a hned v úvodu připomínají prostory sanatoria či dobu, v níž jednoduchost a absence hlubokého zamyšlení napomáhají rychlému tempu žití. A taková je i první scéna svatby Hamletovy matky Gertrudy a jejího nového manžela Claudia, Hamletova strýce, který má na svědomí vraždu jeho otce. Jedná se vlastně jen o taneční kreace zvýrazňující povrchnost. Z ní přirozeně vystupuje Hamlet jako odlišný prvek a napovídá, že to dost možná bude jen a jen jeho postava, která se nehodlá smířit s pro všechny zdánlivě uspokojujícím statem quo. Od začátku také představitel Tomáš Havlínek dokazuje, že na tuto roli jednoznačně má a slibuje, že titulní postava bude zvládnuta dobře. Otázkou však hned zkraje představení položenou je, zda i ostatní dostanou dostatek prostoru, a také jestli jejich postavy budou mít možnost rozkrýt své charaktery.

 Hned v navazujících scénách, tedy třeba té s duchem zesnulého nebo při příjezdu Rosencrantze a Guildensterna či později herců je patrné, že inscenace bude spoléhat především na Tomáše Havlínka. Ten, jak jsem již napsal naštěstí představení táhne více než solidně. Vyváženě dokáže pracovat se svým smutkem, předstíráním i počínající šíleností. Zdárně mu sice sekunduje Beáta Kaňoková jako roztomile naivní Ofélie či Petr Konáš a jeho zajímavě podaný Polonius, ale z ostatních postav není cítit de facto nic. Naprosto upozaděn je Horacio. V mnou viděné repríze jej hrál Tomáš Weisser. Tomáš Milostný je jako Claudius zvláštně nepřítomen a stejně tak nezúčastněně a bez emocí se chová Hamleta matka, již hraje Ivana Uhlířová. Obsazení Evy Salzmannové do role prvního herce mi přišlo také dosti mimo. Tak jako v inscenaci Andělé v Americe ji obsadil Michal Dočekal do mužské postavy. V Kushnerově díle měla tedy i jiné role, ale jednoduše nerozumím, proč by nemohl prvního herce hrát někdo věrohodnější. Jelikož však celá scéna divadla na divadle nevyzněla nijak dramaticky, je to skoro až jedno.

 Moderní pojetí, které nastavuje první polovina představení je v druhé části umocněno ještě daleko více. Množí se některé režisérsko-scénografické nápady jakými je například poměrně originální pohřeb Ofélie či využití zadní stěny. Zejména pak v monologu Claudia, který Tomáš Milostný podává přesvědčivě kajícně, vznikne velice jednoduše, ale o to více působivěji kříž. Především však představení nabírá tempo na projevovaném zoufalství. K šílenství jako kdyby se úpěnlivě hnala snad každá postava, ale žádná nedosahuje takových decibelů jako Beáta Kaňoková a její Oféliino pomatení mysli. Přestože se celkově jedná o zajímavý spád inscenace a opět připomíná současnou dobu, tentokráte však z pohledu hluku, příběh samotný kráčí trochu v pozadí. Samostatnou kapitolou je pak závěr inscenace, který mi zase evokoval aktuální zkratkovitost. Žel ale ve výsledném dojmu i nedotaženost.

 Notoricky známý konec, tedy souboj, několik úmrtí a následný odkaz je v Dočekalově pojetí jen jakýsi zprostředkovaný komentář zřejmě úmyslně podán suše a bez emocí. Možná měl být předmětem kontrastu mezi ukřičenou druhou polovinou a takřka tichým finále nebo naplněním věty z obálky programu k představení ve znění: „Svět převrátil se vzhůru nohama.“. Netuším, ale obávám se, že návštěvníkům, pro něž jest toto setkání s Hamletem jejich první, jim tímto uniká jedinečná možnost působivého zakončení neméně velké hry. Pro ty, kteří osudy dánského prince znají to může znamenat zase povzdech se vtíravým pocitem nedotažení nastudování. Ovšem jsou to jen mé dojmy a rozhodně tímto nechci nikoho od návštěvy inscenace odradit.

 Hamlet v Městských divadlech pražských působí v každém případě originálně, obrazově působivě a oprávněně se opírá o výborný výkon Tomáše Havlínka v titulní roli. Rozhodně stojí za navštívení, a i přes některé výtky, které jsem zmínil, jsem rád, že se tvůrci odhodlali Shakespearovo drama podat moderně a s neskrývanou energií. Takže na Hamleta zajít nebo nezajít? Toť otázka, kterou si zodpovězte sami. Lépe však zajít a až po zhlédnutí si klást otázky.