V posledních letech se nezřídka kdy věnují v A studiu Rubín závažným tématům současnosti a nová inscenace Ruka je osamělý lovec není výjimkou. I toto dílo postihla svízel posouvání termínu premiéry, a tak se i přesunula ze sezóny pojmenované jako Velký úklid do aktuální, jež nese název Závislosti. Tématem textu mladé švýcarské dramatičky Katji Brunner je postavení ženy v současné společnosti, a přestože dramaturgyně Dagmar Fričová, režisér Ondřej Štefaňák, ale též trio účinkujících Tereza Hofová, Anita Krausová a Magdalena Kuntová zpracovali tuto problematiku s typickým nadhledem pro tvorbu uváděnou na scéně A studia Rubín, jedná se o silně apelativní počin, chvílemi přecházející až do agitování, byť schovaným v kulisách sarkastického humoru.

 V hodinovém představení má divák příležitost být takřka součástí hry, jež má chvílemi kabaretní ráz, jindy připomíná přednášku, ale především hravou formou všech tří účinkujících postupně odškrtává bod po bodu všechny nepravosti páchané na ženách. Veškeré zhovadilosti nerovnoprávnosti mužů a žen jsou v řadě scén podávány v nápaditém pojetí, kterému vévodí suverénní proměny z postav do postav, přičemž scénografie, kterou má na svědomí rovněž režisér inscenace Ondřej Štefaňák, herečkám pomáhá minimálně, neb kromě několika trefných rekvizit, jakými je falešný plnovous, dlouhý cop, ale též i mikrofon, si musí dámy na jevišti poradit svými hereckými prostředky. A to zvládají vskutku bravurně. Asi bych neměl opomenout jedinou výraznou rekvizitu, kterou je obří ruka, jež zde působí, jak napovídá i název, jako symbol všudypřítomné nevyžádané šátralosti do nepřístupných míst. Pokud není na scéně tento gigantický lovec, vystačí si herečky s její minimalistickou kopií.

 Nedostatkem inscenace je nevyrovnanost jejího průběhu, kde se střídají zajímavé nápady, jakými je fakt osamělé holčičky marně čekající na vyzvednutí na autobusové zastávce, testosteronem nabouchaný klub varláčů odkazující mimo jiné na působení hereček Terezy Hofové a Anity Krausové v alternaci postavy ústecké inscenace Klub rváčů nebo třeba rituální přijímání do svazku manželského. Nicméně všudypřítomné připomínání jak veškerých společenských nerovností, tak příliš pomalu postupující emancipace, a rovněž často se opakující různá klišé a zaběhlé stereotypy během představení začínají připomínat spíše úpornou snahu na nic nezapomenout. A tak nesmí chybět bulimička, pornoherečka nebo pochopitelně miss. Inscenace se tak žel dostane do roviny, kdy se obsah stává i přes svoji naléhavost jen doprovodem a zůstávají pouze povedené herecké kreace a působivá varhaní atmosféra.

 Maximální snaha o obžalobu společenské nemravnosti chvílemi připomíná tvorbu Elfriede Jelinek. V případě Ruky jako osamělého lovce však nedochází k žádnému spílání publiku, ale probíhá de facto nepřetržitá snaha mít diváka na své straně, a jestli ho tam tvůrci dostanou zasažením obsahem nebo jen jeho pobavením jako by bylo jedno. Ondřej Štefaňák se zde vydal stejnou cestou jako v případě inscenace Lonely Horny Only, která zde v jeho režii nyní měla derniéru. Tedy na základě nepříliš propracovaného textu dát průchod kritice části lidského společenství.  Nutno dodat, že u současné novinky se mu to povedlo přeci jen lépe, ale ke svým skutečným možnostem, které již předvedl v Divadle X10, ale také nedávno v Divadle D21, se bohužel jen přiblížil.

 Oceňuji zhmotněnou reflexi na ponižování lidské důstojnosti a snahu o zúčtování s nerovností. Pokud bych přistoupil na fakt, že někam patřím, měl bych s jako muž cítit provinile, ale právě proto, že je mi téma nerovnoprávnosti blízké, nic nového mi hra nepřinesla, jen encyklopedický souhrn genderových prohřešků. Pokud existuje ambice, aby někoho inscenace skutečně zasáhla, napadá mě snad mladší publikum, které by si uvědomovalo, že těžkosti žen jsou na každém rohu a číhají doslova všude nebo se zaměřit na konkrétní subtéma či alespoň dát představení jasnější linii.