Do Divadla D21 tentokráte byli přizváni ke spolupráci dva mladí, nicméně již prověření tvůrci. Dramaturgyně Barbora Hančilová, jejíž práci mohou znát především návštěvníci Divadla na Vinohradech a režisér Ondřej Štefaňák, pohybující se na mnou vyhledávaných scénách A studia Rubín, MeetFactory nebo Divadla X10, kde se oba zmínění již setkali při loňské práci na hře Otcovrah a letos na tamější scéně v kooperaci pokračují na připravované inscenaci prvního dílu románové trilogie Liona Feuchtwangera s názvem Úspěch. Při adaptování jiného literárního díla se pak sešli i právě v Divadle D21, kde letos uvedli Kafkův román Nezvěstný pod možná známějším jménem Amerika.

 Hry pod taktovkou Ondřeje Štefaňáka se vždy věnují aktuálním problémům. Jedná se sice o rozličná témata, ale při troše pozornosti se jeden opakující prvek dá rozpoznat. Často je ústřední postavou osamělý jedinec na cestě hledání. Ať už se jedná o chovance Törlesse z Musila románu, který Ondřej Štefaňák uvedl v Divadle Disk nebo o českého cestovatele z Lásky v době globálních klimatických změn, jehož můžete potkat v MeetFactory, případně o křehkého bankovního úředníka Polzera ze hry Zmrzačení, který je k vidění na scéně Divadla X10 stejně jako postava Waltera v inscenaci Otcovrah. Mimochodem autor Zmrzačení Hermann Ungar je nazýván též moravským Kafkou. Hlavní postava románu Nezvěstný Karel Rossmann je sice poslána do Ameriky pod jistou záminkou a s konkrétním cílem, ale téma sebepoznání je zde opět velmi aktuální. A to v souladu se zaměřením divadelní sezóny 2020/2021 Divadla D21 s názvem Zemský ráj tu napohled.

 Že se jedná o aktuální adaptaci Kafkova románu, je zřejmě ji z úvodní scény, kdy se na jevišti povalují různorodí imigranti s touhou dostat se do vysněné Ameriky za každou cenu. Subtilní a na první pohled zranitelný Karel Rossmann v jedinečném podání Hasan Zahiroviće je přítomen a po neustále si opakujících bodech z listiny základních práv a svobod se poprvé setká s tvrdou realitou, které pak čelí i po zbytek hry. Imigranti zde však nejsou nijak prvoplánově či z důvodu aktuálnosti tohoto tématu. Představují spíše reálnou konkurenci, které jedinec čelí již na startovní čáře v závodu za naplněním svého amerického snu.

 Tvůrci nevynechali ústřední kapitoly, jakým je první Rossmannův pobyt u svého zámožného strýce nebo třeba práce v hotelu Occidental, nicméně putování hlavní postavy zasadili do daleko více míst a i repertoár dalších osob, na něž svou cestou narazí, je bohatý, což mimo jiné umožňuje ostatním účinkujícím vystřídat se v rozličných rolích. Kolotoč všelijakého využívání, zneužívání, ponižování či vydírání Karla Rossmanna snad veškerými lidmi, s nimiž se setká, je vskutku obludný, a byť je protkán ironií a vtipem, výsledný efekt je jistě chtěný soucit, ale také pocit viny, který tvůrci šikovně na diváky přenesli několika interakcemi, jakými je prodej Rossmannového oblečení nebo hledání náhrady za jeho pozici liftboye. Obecenstvo se tak postupně nenápadně stane součástí společnosti, jež odmítá začlenění slabého jedince do své struktury, přičemž pod pojmem slabý jedinec si spíše představte člověka ryzí povahy, pro něhož byl onen americký sen určen, ale ve své čistotě je odkázán spíše k prožívání noční můry. Případnou naději ztvárněnou mladým studentem pak na samém konci potopí návrat k výchozí situaci v úvodu inscenace, kdy opakovaná slova z listiny základních práv a svobod dostávají v souvislosti s předvedenou bolestnou realitou jiný obsah.

 Hasan Zahirović byl zvolen pro postavu Karla Rossmanna vskutku příhodně a to nejen pro svůj přízvuk. Dokázal se totiž ve své naivitě přiblížit reálnému věku hrdinovi z knižní předlohy, tj. sedmnácti letům, ale rovněž v sobě nezapřel urputnou snahu překonat všechny nástrahy a za každou cenu uspět v „dospělém světě“, zde pochopitelně prezentovaným různorodou americkou společností. A prostě zahrané rozhodnosti neuhnout ve své upřímnosti dodal rovněž postavě na potřebně vyzařující síle. Dámské postavy obstaraly Hana Mathauserová a Stela Chmelová a počínaly si v nich jak je zvykem suverénně, přičemž z panovačné Kláry v podání druhé zmíněné herečky mi naskakuje husí kůže ještě teď, více než čtvrt roku po zhlédnutí a jako bych v puse přímo cítil nepříjemnost chlupů z jejího kožichu. Výborně své postavy zahrála i pánská část účinkujícího souboru Samuel Neduha, Petr Pochop a Marek Zeman, ať už se jednalo o Rossmannova strýce, jeho přítele Pollundera, různé další vychytralce nebo fešnou sochu Svobody.

 Kostýmy Lenky Odvárkové zaujaly svojí rozmanitostí, čímž chvílemi připomněly různorodost amerického obyvatelstva. Dodržely však i jistou uniformitu představující jednotlivé sociální skupiny. Pod scénou je podepsán režisér Ondřej Štefaňák a dominuje jí dřevěná točna, jež jednak slouží jako metaforický symbol pohybu či putování, a pak také příjemně soustřeďuje pozornost na jedno místo. Nemluvě o jejím dějově praktickém využití, jakým je například zapřažení Karla Rossmanna do popruhů na dobytek.

 Velký kus práce odvedli na úpravě textu Barbora Hančilová a Ondřej Štěfaňák. Přirozeně nevím, kdo do jaké míry, ale předpokládám, že spolupráce byla úzkého charakteru. Již jsem zmínil, že tvůrci zásadní kapitoly Franze Kafky nevynechali, spíše je doplnili a obohatili způsobem, kdy výsledná výpovědní hodnota je skutečně nepřehlédnutelná. Hravost souboru spojená se sarkasmem režiséra zplodila inscenaci, jejíž náplní je bludný sen o štěstí nebo vlastně jen o důstojném životě, kde má každý rovné příležitosti. Zobrazení bezvýchodnosti je pak skvěle prezentováno vrácením hry do výchozího motivu, kdy se pomyslný kruh zklamání uzavírá. Nebo znovu a nekonečně mnohokrát rozbíhá?