Spojení Lucie Ferenzová – Elfriede Jelinek – Kolonie, z.s. už zafungovalo v nedaleké historii dvakrát. Jednalo se o inscenace Stíny (Eurydiké říká) a Poutník. Obě hry jsem měl možnost zhlédnout v MeetFactory a obě mne zasáhly jak svým zpracováním, tak textem samotným. Zatímco ve Stínech se více řešilo konkrétní postavení člověka v současné době, Poutník byl větší výkřik směrem k divákovi a ve vzduchu poletovaly neduhy řekněme celospolečenské. Inscenace Vztek v mnohé na Stíny i Poutníka navazuje, možná je ještě syrovější.

Lucie Ferenzová opět vsadila na rozmělnění textu mezi tři osoby, tak jak tomu již bylo ve výše zmíněných inscenacích. Samotné představení je tím jistě živější a i sdělení působí srozumitelněji. V neposlední řadě je pak pro diváka vizuálně hravější. Prostor MeetFactory tentokrát nahradila stará dobrá Komedie. V hledišti se pevně ukotvil ostrov a tři dámy v rokokových kostýmech jej obsadily s lehkostí vnější noblesy a s těžkostí vnitřního hněvu.

Onen ostrůvek dost možná symbolizuje Evropu a její staré pořádky. Nedalo mi si při této příležitosti vzpomenout na hru Antiklimax Dušana D. Pařízka s velmi podobnou scénou v Divadle Komedie. Zatímco na tehdejším izolovaném kusu jeviště se probírala trápení jedné rodiny (a bravurně), na podobném prostoru se ve Vzteku řeší problémy celé současné evropské společnosti. Trojice hereček, Kristýna Frejová, Anita Krausová a Jindřiška Křivánková pak nemilosrdně a bez kompromisů promlouvají skrze text Elfriede Jelinek a do diváků jsou tak bez pardonu metány všelijaké nenávistné projevy. Text je plný násilí, teroru, antisemitismu, xenofobie. Však také čerpá z tak otřesných skutečností, jakým bylo například vyvraždění části redakce Charlie Hebdo. Všelijakých odkazů a zmínek je v inscenaci opravdu spousta a myslím, že jsem zdaleka ne všechny rozklíčoval. To je samozřejmě především má chyba, nicméně mám přesto dojem, že mohl být text přeci jen malinko přebrán a upraven.

Přestože nadřazenost a narcismus zmíněných tří hereček působí skutečně sugestivně, řekl bych, že inscenaci pomalu ale jistě docházela energie. Ano, hra o násilí a teroru z pohledu dost možná trochu odtrženého evropského společenství je aktuální a působí jako jasné varování, ale zřejmě by zde pomohl dramaturgický zásah. Pak by snad inscenace neztrácela postupně náboj a ve finále tak nebyla jistě povedeným, nápaditým, nicméně přeci jen naléhavost lehce postrádajícím výkřikem. Do konce roku 2018 máte možnost Vztek v Divadle Komedie navštívit ještě dvakrát, tak dlouho neváhejte.