Může být docela překvapivé, že v Divadle X10 se na jeviště nyní dostala adaptace románu současného českého autora. Ačkoliv se pravidelně na této scéně hojně objevují autorské texty a dramatizace především evropských autorů, tak vzít čistě knihu českého spisovatele a převést ji na pódium, to v Divadle X10 nepamatuji. Nebudu-li tedy počítat inscenaci Zmrzačení, která vycházela z díla Hermanna Ungra, jelikož to byl jednak německy píšící autor, a pak se nejednalo o klasickou adaptaci. Vlastně by mě zajímalo, proč dosud žádná česká knižní předloha lidi z Divadla X10 natolik nezaujala, aby ji zpracovali. Možná je to nedostatkem inspirativní literatury nebo jim vždy byla bližší autorská tvorba, potažmo, jak jsem napsal, autoři zahraniční. V každém případě má nyní Divadlo X10 na repertoáru inscenaci Destrukce a úvodem mohu napsat, že román na jevišti žije hrdým životem.

Třetí kniha spisovatele Stanislava Bilera s roztomilým názvem Destrukce získala cenu Magnesia Litera 2022. Co zřejmě porotu, a doufám že i čtenáře, zaujalo, je výtečně namíchaný koktejl apokalyptické atmosféry, trefné zobrazení buranství, ale též sebeironie na pozadí místy krutého humoru s bezvýchodným nádechem, v němž křupani mohou mít navrch nad humanisty a stále ještě tolik nezkaženými dětmi. Dramatizace se ujal Ondřej Novotný, a ačkoliv se drží dějové linie románu a zachovává výše zmíněné pojetí příběhu, inscenace Destrukce plně využívá režisérský a herecký potenciál Divadla X10.

Výchozí motiv knihy i jejího divadelního zpracování je poměrně prostý. Třicetiletý učitel po lidském a profesním vyhoření odchází z příliš komplikovaného a anonymního světa velkoměsta, v němž se ve svém oboru navíc nijak zvlášť dobře neuživil, a přichází na uvolněné učitelské místo do vesnické školy. Velmi záhy je konfrontován s místními poměry a lidským materiálem, což zapříčiní jeho spíše umírněný boj jak za svůj osobní, tak i společenský vzestup, který se však v převaze konzervatismu, omezenosti, netolerance a blbství nemá šanci prosadit. Jestli vám to připomíná globální obraz naší civilizace, jste na dobré cestě, abyste i vy prožili svoji malou destrukci a kdoví třeba i katarzi.

Téměř strohá scéna, pod níž je podepsán režisér hry Ondřej Štefaňák, dává divákovi možnost zapojení jeho fantazie. Díky víceméně absenci rekvizit nebo i kulis dostává daleko větší prostor text. Tvůrci také umí využít prostor divadla, který dobře znají, a bezvýchodně naladěnou atmosféru pak podporují projekcemi. Nenápadně umocňuje apokalyptickou stísněnost i nevtíravá, ale o to více výstižná hudba Kryštofa Blably.

Už příchod učitele v úvodu představení skrze popel značí, že idyličnost vesnického života je klam. Hlavní postava je ztvárněna postupně všemi účinkujícími, což může mít různá vysvětlení, nicméně nejvíce hraje učitele Václav Marhold. Ostatní spíše přejímají některé jeho repliky, což mi osobně evokovalo vnitřní učitelovu rozpolcenost. Nutno dodat, že postav je ve hře více než hereček a herců, takže vyjma Václava Marholda, také musí všichni zahrát větší množství osob. Ačkoliv v průběhu představení řada postav trochu splývá do jednoho velkého obrazu zkaženosti společnosti, jsou jednotliví lidé ztvárněni precizně, a i za pomoci kostýmů nebo paruk není pravděpodobné, že by se divák v ději nebo v postavách ztratil. V tuto chvíli je tedy třeba poctít herečky a herce pochvalou, jelikož jsou to oni, kdo oživují jednotlivé postavy jemnou karikaturou, a také jako celek působí celistvě.

V úvodních scénách sleduje divák defenzivní přístup učitele k novém prostředí, lidem a práci. Přestože mu ředitel školy sdělí, že děti jsou všude stejné, jakože dvě a dvě jsou čtyři, nedokáže se hlavní postava začlenit do místního společenství. Starosta, učitelův soused, jej buzeruje za špatnou údržbu domu, afektovaná kolegyně jej poučuje, a při konfrontaci s pasivními a odevzdanými dětmi nedokáže učitel předat ani základní informace. Tento dějový postup se vlastně dále stále více a více umocňuje.

Mezi nejsilnější a o omezenosti racionálního myšlení místních obyvatel ideálně vypovídající scény pak řadím tu, v níž kolegyně z učitelského sboru vysvětluje, kterak nemůže dát spravedlivou známku dítěti, kterému se povedla písemná zkouška a tu, v níž rodiče jedné žákyně učitelovi vytýkají mlácení svého dítěte svýma rukama, jelikož to on sám nedělá za ně, přičemž své myšlení a výchovu ospravedlňují mimo jiné tvrzením, že není normální, aby se dítě do školy těšilo a nemělo z ní strach, jako to zažívali oni. Svoji pravdu pak obhajují vlastní existencí, která je dle nich v pořádku a onou generačně omšelou větou: „A podívejte se, co z nás vyrostlo za slušné lidi.“

Přestože se učitel velmi opatrně otrkává a občas se nesměle snaží leccos namítnout, je dále místní komunitou vytrvale zpracováván. Na scénu se tak dostává majitel továrny, jehož dominantní postavení je v místní vesnici neotřesitelné, a také slečna účetní, která učitele ovlivňuje svými fyzickými přednostmi. Hlavní postava tak podléhá apatii a k propadnutí do stavu odevzdanosti, do nějž již před jeho příchodem propadly děti, nedochází jen díky další osobě, která se objevuje na scéně. Tou je učitelova sousedka stranící se komunity, čímž má přirozeně punc tajemna. Její proslovy dodávají učitelovi naději, že by se i on sám mohl alespoň částečně postavit zaběhlé rutině, jež jest zničující. K definitivnímu zlomu pak přichází ve scéně, v níž sousedka v delším monologu odhaluje své otřesné zkušenosti z dětství, jejichž hrůznost je umocněna bezemočním vyprávěním, zatímco zbytek účinkujících staví obří neproniknutelnou dřevěnou bednu, jejíž význam je zřejmý.

K čemu nakonec inscenace doputuje, zda se neopravitelné praskliny ze školních stěn rozšíří v symbolické rovině i mezi obyvatele vesnice, a zda tedy nakonec dojde k očekávané destrukci, to pochopitelně nechám bez dalšího komentáře. Mohu však dodat, že konec představení je neméně povedený jako celý jeho průběh a inscenace drží stejně pohromadě jako její knižní předloha.

Destrukce je inscenace, která podobně jako román, obsahuje prvky angažovanosti. Toto slovo by sice mohlo mít pro někoho určitou pachuť, ale zpracovat látku, v níž je mimo jiné obsažen enviromentální žal a též reflektuje omezenou společnost schovávající své postoje za tradice, konzervatismus a slušnost, je myslím žádoucí způsobem, kdy je diváku předkládán stav světa v souladu s názory tvůrců. Ti navíc velmi depresivní podobenství dokázali protkat svébytným humorem pro zdejší scénu typickým, takže výsledná podoba představení je poutavá i z divadelního hlediska a rozhodně nepůsobí jednotvárně. Koneckonců je to výpověď o společnosti a ta i přes své sebedestruktivní chování občas také vyprodukuje i něco příjemného. V každém případě má Divadlo X10 na svém repertoáru další kompaktní povedené dílo, které mohu jen a jen doporučit.