Je tomu deset let, co i lidé, kteří sportem nežijí ani pasivně, zaznamenali kauzu, v jejímž středu byla sprinterka z Jihoafrické republiky Caster Semenyaová. Poté co vyhrála zlatou medaili z běhu na 800 metrů na mistrovství světa v Berlíně, byla podrobena sex-testu, a ačkoliv oficiálně jeho výsledky nebyly nikde prezentovány, mediálně se rozneslo, že tato výjimečná atletka má mužské i ženské pohlavní orgány. Caster Semenyaová mohla svoji zemi reprezentovat i nadále a své výkony ještě vylepšila, ale co zůstalo, byla společenská debata v mnohých případech pohybující se za hranou. Nezřídka kdy zazníval z různých stran rasismus, sexismus, pohrdání, výsměch, malost a ubohost. A tak byl opět jednou člověk, jenž právem mohl používat přívlastek jedinečný, hromadně odsuzován za svoji jinakost. Samozřejmě, že případ Caster Semenyaové nebyl v historii sportu ojedinělý, ale že se podobný příběh odehrál zhruba před osmdesáti lety v naší zemi mne jednak překvapilo, ale především zahanbilo před sebou samým, že mi jméno Zdena Koubková do letošního roku nic neříkalo.

Zdena Koubková se narodila v roce 1913 v Paskově, což sice asi nebyl důvod, proč její příběh uvádí zrovna Divadlo Petra Bezruče, ale minimálně dětství, školní léta a atletické začátky v Brně působí v podání moravského divadla tak nějak uvěřitelněji. Svoji výjimečnost atletického talentu pak dokázala Zdena Koubková titulem mistryní světa na 800 metrů v roce 1933, a dále pak tituly mistryní republiky v běhu na 200 metrů a skoku do dálky. Zlom pak přišel rok poté, kdy nejprve vytvořila v běhu na 800 metrů světový rekord, aby jej během následujících ženských hrách v Londýně ještě vylepšila. Nejprve novinový článek a potom román Lídy Merklové s názvem Zdenin světový rekord odstartovaly ostré reakce z atletických kruhů. Otázka, zda je Zdena Koubková opravdu žena, byla řešena odsuzováním a zákazy. Následoval Zdenin odjezd do Ameriky a operace změny pohlaví. Nově Zdeněk Koubek se již k atletice nikdy nevrátil. Po 2. světové válce se sice ještě nikoliv neúspěšně věnoval rugby, ale společenská situace umocněna nástupem komunismu hnala Zdeňka Koubka do ústraní, kde také ve věku 73 let zemřel.

Osobní příběh Zdeňky Koubkové nyní zdramatizoval a sám zrežíroval Tomáš Dianiška. Pětatřicetiletý autor, režisér a herec už se podílel na vzniku přibližně dvaceti her. Jeho dramata jsou plné ironie a specifického humoru, umí ale také vzít s křehkostí konkrétní lidský osud, obalit jej divadelně přitažlivou formou a poslat mezi diváky bez přílišného nátlaku na vyvolání emocí. Nicméně divadelní um Tomáše Dianišky myslím dokáže v divácích silné zážitky vyvolat. Ať už to byl například neuvěřitelný příběh Bedřišky Synkové ve hře Mlčení bobříků nebo nyní Zdeny Koubkové v Transkách, bodech, vteřinách.

Děj lemuje výpověď Zdeny Koubkové v jedinečném podání Jakuba Burýška reportérce, kterou ztvárnila Markéta Matulová. Příběh je však následně vystaven chronologicky. Začíná samotným narozením a raným dětstvím. Doposud víceméně radostné chvilky však vystřídají školní léta. Je všeobecně známo, že děti umějí být kruté a možná tedy ani tolik nepřekvapí, že tomu bylo i v období, kdy se na Zdeně Koubkové začínaly projevovat první odlišnosti. Ať už jím byl přeskakující hlas ve sboru nebo nadprůměrné sportovní výkony ve škole. Nepřístupnost okolí k čemukoliv vybočujícímu se poprvé hlásí o slovo. Šikana od spolužáků je přirozeně ponižující a odporná, ale větší bolest se teprve probouzí. Tou je důsledek vnitřního boje o uvědomění si vlastního zařazení a ujasnění si svého postavení i před sebou samým. Vysvobozením se může zdát atletická výjimečnost Zdeny Koubkové. Samotný běh dokáže osvobodit a možná to byly jediné chvíle, kdy se cítila konečně ničím nesvázaná. Talent a píle ženou Zdenu Koubkovou nejen z Brna do Prahy, ale také do světa, od něhož očekává uznání. Nicméně krutost ve hře prezentována nejprve násilím chlapcům ze sportovního oddílu, které umocní krev i znásilnění, a poté hořkým zklamáním z prvního opravdového rande, graduje. Vnitřní samota dosahuje vrcholu a je vlastně s podivem, že v takovém rozpoložení mohla Zdena Koubková triumfovat. Nebo snad navzdory veškeré nenávisti v předválečné době nijak neskrývané?

Hra se pohybuje ve věrohodných dobových reálií. Zde se projevuje dobrá práce dramaturgů Kateřiny Menclerové a Davida Košťáka, kteří mají pravděpodobně zásluhu i na neroztříštěnosti příběhu. Také výprava Lenky Odvárkové a hudba Mateje Šteska drží působivost třicátých let. A ačkoliv jsem viděl inscenaci na hostování v Praze, scéna byla skvěle koncipována. Nepřekážela si atletická dráha s výkladní skříní a funkčně se střídaly jednotlivé prostory jednou zobrazující taneční parket a obratem zase interiér sportovní šatny. Herecky se jedná o vynikající souhru. Skvělý je například Michal Sedláček jako dirigent či trenér nebo Pavla Gajdošíková hrající Zdeninu matku či Elišku, slečnu, s níž Zdena prožije první rande. Víceméně všichni ale hrají více postav a svými precizními výkony staví nezbouratelnou pyramidu, na jejímž vrcholu je výkon Jakuba Burýška. Přiznávám bez okolků, že se pro mě jedná o výkon roku. Jeho balancování na hraně mezi mužským a ženským světem nebo pohybově a hlasově přesně ztvárněná role, to jsou jen některé prvotřídní aspekty Burýškova výkonu. Především se ale dostal do Zdeny Koubkové. Do vnímání sebe sama i světa kolem. A to přímo jejím srdcem a duší. Skrze Jakuba Burýška jako kdyby neožil jen příběh Zdeny Koubkové, ale ona samotná.

Obrovské poděkování samozřejmě náleží Tomáši Dianiškovi, který dle svých slov onen smutný příběh Zdeny Koubkové také nalezl náhodou. Ale již nebylo náhodou, že jej oživil a vytvořil reálný obraz na jedné straně lidské malosti plné předsudků, hlouposti, nenávisti a zášti, a na straně druhé jedinečnosti člověka, který měl a dal světu něco mimořádného. A jediné, co potřeboval, byla odborná pomoc a tolerance. Na případu Cester Semenyaové víme, že dříve padnou všechny atletické rekordy, než se člověk změní v empatickou bytost.