Po nesporném úspěchu inscenace Jasno lepo podstín zhyna, v němž doslova excelovala Eva Salzmannová, si dramaturg MeetFactory Matěj Samec vyhlédl ke zpracování i druhý román irské spisovatelky a umělkyně Sary Baume Vyšlapaná čára, a prozatím se tak tato pražská scéna stala výhradním zpracovatelem díla této zajímavé literátky. Dramatizace a režie se ujal Tomáš Loužný, který se postupně stává nepřehlédnutelnou personou ve svém oboru a pro něhož to je, pokud se nepletu, první práce v MeetFactory.

 Jasno lepo podstín zhyna byl román a inscenace o osamělém sedmapadesátiletém muži jménem Ray žijícím na irském venkově, který nikdy nechodil do školy, lidí a vztahů s nimi se vždy bál, a jenž si až v tomto věku pořídil prvního společníka, zohaveného, jednookého psa. Téma izolace je ústředním motivem i knihy a tím i divadelního představení Vyšlapaná čára. Muže v druhé polovině života však vystřídala teprve pětadvacetiletá výtvarnice Frankie, která prochází již ve svém raném věku tvůrčí, ale také i existenční krizí. Jejím řešením se zdá být prozatím odchod z velkoměsta do domu po své zesnulé babičce na venkov, a jak je nabíledni, pochopit sebe sama skrze samotu.

 Představení začíná v galerii MeetFactory, které se záhy po naplnění proměňuje ve výstavní sál s kurátorkou v noblesním podání Andrey Bereckové. Po její promluvě je tak divák seznámen, jak s postavou Frankie, tak s nehmotnou doprovodnou postavou hry, čímž mám na mysli konceptuální umění, jež jest jedním s posledním pojítkem se světem, které si Frankie udržuje. Krátký prolog je ukončen impulzivním vzkazem na zeď, podle něhož jsem pojmenoval tento blog, a představení se dále přesune ze sterilního bílého prostředí do potemnělého divadelního sálu.

 Ocitneme se tak definitivně na venkově, což občas připomene zvuk mušího poletování či zvuky z rádia. Zde bych ocenil práci Petra Vítka, který je podepsaný pod scénou a kostýmy. Za pomocí několika nočních stolků a použitých matrací společně s víceméně domácími úbory vytvořil atmosféru dostatečně autentickou, čemuž ještě pomáhá dobře zvolené nasvícení. 

 Na rozdíl od knihy se v divadelním zpracování více přeskakuje v čase, ale to není na škodu neb to hlavní, k čemu je divák veden, je nitro Frankie, jež nám ho postupně odhaluje různými formami. Monology, jakýmisi úvahami o svém životě, vysvětleními účelů stvoření jednotlivých uměleckých děl, rozhovory s matkou, která je její skutečně poslední spřízněná bytost nebo po vtipném a povedeném zapojení diváků, skrze něž se krátce dostanou de děje i přátelé ze studií, a také otec Frankie. Představení běží v příjemném tempu, stejně jako aktuální etapa života ústřední postavy. Vzhledem k menší dramatičnosti však divák po čase začne spíše očekávat finálové rozuzlení, protože k němu přirozeně vše spěje. Pochopitelně se o závěru inscenace nezmíním, ale mohu jej upřímně ocenit, ať už z pohledu výkonu Andrey Bereckové, tak opět po výtvarné stránce, která dala konci představení půvabný háv hledání zázračna.

 Velkým kladem inscenace je herecké obsazení. Nedávná absolventka DAMU Andrea Berecková už má dostatek divadelních zkušeností, ať už z Činoherního studia Ústí nad Labem, kde je členkou souboru, nebo třeba z projektů divadelního uskupení Pomezí. V MeetFactory dostala ve Vyšlapané čáře opravdu velkou příležitost a využila ji výborně. Celé představení dokáže hravě utáhnout, bez náznaků těžkosti přepíná mezi komunikací s diváky nebo postavou matky a zakuklení se do své samoty, autenticky působí v pyžamu i plesových šatech, vezme-li do ruky kladivo nebo nůžky, vdechne rekvizitě její vlastní život. Chvílemi mi ale scházela ona vnitřní ztracenost, kterou její postava prochází. Jednoduše bych napsal, že mi připadala v některých momentech až příliš živá a aktivní, což si nejsem jist, zda ke krizi mladého člověka patří a myslím, že ani neodpovídá knižní předloze. Nataša Gáčová je v postavě matky naprosto přesná. Dokáže přirozeně střídat rodičovskou starostlivost i kamarádskou vstřícnost. Ačkoliv je to vedlejší postava, její účinkování posunulo vnímání rozpoložení Frankie divákovi o dost dále.

 Přestože program k představení obsahuje převážně několik uměleckých děl a v knize jsou nosnou podporou celého děje, v samotném představení jsou tak trochu odstaveny na vedlejší kolej. Ve hře se pak pro mě překvapivě vůbec neobjevuje de facto jediné umělecké snažení Frankie na venkově, kterými jsou fotografie uhynulých zvířat. Tvůrci si tak vystačili s vypodobněním Frankie jako umělkyně při hromadění matrací na sebe nebo zřejmě divadelně stravitelnějším sbíráním platových míchátek, což je pravda také podstatný charakterový rys hlavní postavy.

 V MeetFactory v každém případě vznikla zajímavá inscenace mapující tzv. krizi čtvrtiny života, v níž se dnešní generace Y leckdy nachází. Bezcílné potácení se životem, který je bezpochyby celý před vámi, strach z budoucnosti, jež vám může ovlivnit zbytek vaše přežívání, počátek dospělosti, kdy vás ale ještě dětství a dospívání drží zezadu za kabát a neumožňuje vám energický rozlet, o tom všem se tady hraje. O vyšlapané čáře, po které jste nuceni se vydat. V MeetFactory opět vybrali téma, jehož aktuálnost pomalu přichází, tedy pokud už zde není na plné pecky, a jehož zpracování stojí za návštěvu tamější scény.