Britský dramatik irského původu Martin McDonagh je na našich jevištích již dlouho pevně ukotven. Jeho hry se v tuzemsku vyskytly již přibližně v padesáti provedení, přičemž jen divadelní spolek Kašpar jich uvedl pět, pokud bychom tedy drama s názvem Mrzák inishmaanský počítali dvakrát, jelikož bylo nastudováno v obnovené premiéře v upravené variantě. Na repertoáru má divadelní spolek Kašpar dále kompletní trilogii Martina McDonagha, která se nazývá Connemarská a jedná se autorovy první tři hry, které sice dohromady tvoří celek, ale spíše pouze v jednotlivých odkazech, jež v textech zaznívají. Inscenace Kráska z Leenane, Lebka z Connemary a Osiřelý západ nyní mohou diváci navštěvovat v komorních prostorech Klubovny v Jindřišské ulici, kde jsou pod režisérskou taktovkou Jakuba Špalka k vidění. 135. premiérou divadelního spolku Kašpar pak bylo úvodní dílo trilogie Kráska z Leenane.

 Takřka rodinný prostor Klubovny umožňuje v trefné výpravě Radky Joskové se společně s účinkujícími již od počátku představení pevně usadit v těsném kontaktu ve venkovském domě staré paní Mag, který obývá společně se svojí dcerou Maureen. Třicátnicí, jež se o svoji matku stará na úrovni každodenní péče. Celá hra se víceméně odehrává v jednom pokoji, jenž obsahuje vše potřebné, ať už pro navázání atmosféry, tak i v několika detailech pro funkční využití rekvizit do děje příběhu.

 Představení začíná v situaci, kdy Maureen přichází do domu s nákupem. Divák se seznamuje s matkou a dcerou, mezi nimiž je neustálé napětí, jež bobtná i skrze takové drobnosti jakými jsou uvaření čaje nebo kaše. Záhy se výchozí situace rozklíčuje v podobě zjištění, že ostatní děti již z domácího hnízda vylétly, takže sice mladá, ale již zralá Maureen evidentně ztrácí produktivní roky svým způsobem uvězněná v rodinném domě s nepříliš vděčnou matkou. Napjatá atmosféra, jež se táhne celou hrou, je nastolena velice přesvědčivě. Ať už skrze zmíněné téma vycházejícího z generačního střetu a nemožnosti odpoutat se od rodinných vazeb, tak také z nejasného a nevyřčeného vztahu mezi matkou a dcerou. To totiž umí Martin McDonagh mistrně. Pouštět do ovzduší syrový, černý humor, jímž se postavy častují, aniž by divák měl jasno, zda se láska již navždy vytratila anebo přeci jen alespoň částečně bublá kdesi pod povrchem tvrdé slupky každé postavy. Ona vzrušující nejistota, zda k sobě jednotliví lidé najdou nějaký bližší vztah je příjemně přítomna i ve Špalkově Krásce z Leenane, a to po celou dobu představení.

 Potřebnou dramatičnost však přinesou do představení až další dvě postavy. Nejprve mladý Ray Dooley v podání Daniela Pivody Ondráčka, jenž se objeví spíše jen pro posunutí děje, kdy předává vzkaz pro Maureen od svého bratra její matce. Nastává první konflikt, kdy dcera zjistí, že jí stará paní úmyslně zatajuje doručené pozvání na společenský večer. Opět se prohlubuje napětí, zda tak postava Mag projevuje své sobectví, ze strachu osamění nebo jen z prosté nechuti dopřát svému dítěti možnost alespoň pokusu změny života. V každém případě k onomu večeru následně dojde a po jeho konci, kdy se na scéně objevuje starší z bratrů Dooleyových Pat dochází ke sblížení s Maureen. Podstatná je však navazující scéna, jež uzavírá první část představení. Rozpačité ráno, kdy se v jednom pokoji potká matka, dcera i poměrně uvolněný Pat Dooley vede k dalšímu, a ještě více závažnému konfliktu. McDonagh stupňuje napětí mezi postavami a v polovině inscenace je přestávka zvolena možná i z důvodu, aby divák svoji zvědavost během ní ještě více vstřebal.

 Druhá část představení začíná přednesem dopisu v podání Štěpána Coufala, jenž hraje Pata Dooleye. V něm nabízí Maureen v blízké budoucnosti zásadní změnu nejen v jejím, ale i ve svém životě. Jednoduše by svá zatím nepříliš uspokojivá bytí mohla spojit a vkročit do nové etapy. Jako dělník pracující momentálně v Anglii sice neposkytuje materiální blahobyt, ale jeho ryzí city jsou jistě dobrým základem. Nový začátek by navíc mohli začít ještě dále od svých domovů. Civilnost přednesu, obyčejnost slov spojených ovšem s upřímnou naléhavostí připomínají apel, který v McDonaghově hře Osiřelý západ přednesl otec Welsh, a to rovněž v úvodu druhé poloviny představení, čímž ji dodal potřebný náboj. Odkazů na tuto třetí část trilogie je v Krásce z Leenane několik a při znalosti díla jsou tak pro diváka příjemným osvěžením. To se možná dá říct i o narážkách na prostřední část Connemarské trilogie Lebka z Connemary, kterou však dosud neznám. Ovšem již brzy se to pokusím opět pod hlavičkou divadelního spolku Kašpar doplnit.

 Přestože jsem dosud byl poměrně doslovný, co se týče průběhu děje a možné diváky neznalých předlohy možná o leccos ochudil, druhou polovinu již tímto způsobem popisovat nebudu. Ne však, že by nebylo o čem psát. Naopak hra nabírá na tempu a dramatičnost se zvyšuje přímo geometrickou řadou. Přeci jen je však natolik emočně silná, že jednoduše divák již žádná slova nepotřebuje a opravdu nerad bych něco prozrazoval, jelikož v kompaktní dílo se nakonec spojí i několik v úvodu zdánlivě bezvýznamných detailů.

 Již jsem zmínil trefnou výpravu Radky Joskové. K tomu bych ještě přidal minimálně zasahující hudbu Petra Maláska. Nad tím vším však visí pevná a jasná režie Jakuba Špalka. Inscenace drží pohromadě, má stoupající tempo a dramatičnost je vyšperkovaná až do bravurního finále, které není nijak expresivní, jak by se možná dle textu dalo čekat, ale o to více je silné. Nechybí ani nevtíravý pocit katarze. Herci jsou pod taktovkou Jakuba Špalka přesní. Pánské duo zobrazuje odrostlé vesnické bratry s ideální porcí buranství. Na povrch se však celou dobu dere i jejich stále chlapecká duše, která si ještě neví rady s životními nástrahami. Mag Folanová jako matka je v podání Mileny Steinmasslové také dostatečně přesvědčivou zákeřnou starou paní. Ovšem její zloba a lstivost není až tak důsledná. Je sice přítomná, ale myslím, že by se dala ještě více přitvrdit, aby síla postavy byla opravdu pevná. Suverénní výkon pak podává v titulní roli Irena Kristeková. Během představení dokáže bezchybně poskakovat po polohách své postavy, a to velice uvěřitelně. Z unavené sice staré ale stálé mladé panny se dostane do stavu euforie zamilovanosti s konkrétní nadějí na změnu k lepšímu, aby následně smutně směřovala do hlubin zhrzeného a ztraceného člověka s prvky psychických poruch.

 Musím uznat, že Kráska z Leenane je v podání divadelního spolku Kašpar krásný a intenzivní zážitek. Propracovanost textu je v naprostém souladu s precizní režií a skvělými hereckými výkony, nad nimž se nejpevněji vznáší ten ústřední postavy. Podobně jako u jiných her Martina McDonagha i zde možná nebudete téměř dvě hodiny klidně dýchat, protože život, zde tedy ten venkovský, je zde podán syrově a nekompromisně, leč také dramaticky nádherně zpracovaný a pokud to vydržíte, můžete při závěrečné písni, která vše krásně spojí, až fyzicky cítit pocit uspokojení nad uměleckou krásou.