Režisér Radim Špaček, který se v posledních letech pevně usadil v Divadle v Řeznické, si pro svoji další inscenaci, jež měla premiéru jen několik dnů před vypuknutím pandemie čínského viru, vybral drama z pera současného francouzského spisovatele, scénáristy i dramatika Didiera Carona s názvem Falešná nota. Jméno autora sice českému divákovi patrně nic neřekne, neb se zatím na našich jevištích, pokud je mi známo z jeho díla nic neobjevilo, nicméně ač se jedná o tvůrce především komedií je Falešná nota ryzí psychologické drama. Možná vyjma úvodu, v němž se komických prvků několik najde. V každém případě případné čtenáře neznajíce této hry raději upozorním, že dále ve svých řádcích prozradím více, než by se slušelo. A zrovna Falešná nota je hra dosti zvratů, takže by nebylo dobré se o ně ochudit.

 Děj příběhu je zasazen do zimy roku 1990 ve Švýcarsku. Po koncertu vážné hudby je ve své šatně navštíven věhlasný dirigent Miller v podání Pavla Rímského svým evidentně až příliš oddaným fanouškem Dinkelem, jehož hraje Martin Finger. Režisér Radim Špaček tak opět vsadil na hereckou dvojici, kterou si již vyzkoušel v povedené inscenaci Poslední sezení u doktora Freuda. Navíc i v případě Falešné noty spolupracoval s dramaturgyní Yvettou Srbovou, což na dynamice příběhu a gradaci textu zanechalo jednoznačně pozitivní výsledek. Ovšem zpět k představení a opět raději zopakuji, že děj v tomto případě bude z velké části prozrazen.

 Tedy poté, co začíná představení opakovaným otravováním dirigenta fanouškem, nastává jeden z prvních zlomů v ději. Ještě bych doplnil, že během úvodních scén se charaktery postav rozdělí do jasných protipólů. Miller Pavla Rímského je nevrlá, odtažitá a úsečná celebrita, zatímco Dinkel Martina Fingera ponklonkující, vtírající a mnohomluvný muž budící dojem obyčejného člověka. Onou zlomovou situací je opětovný vnik Dinkela do dirigentovy šatny v době, kdy je Miller ve sprše. Následuje několik poschovávaných rekvizit, přičemž fotografie a revolver dávají tušit, že inscenace se stočí ke své dramatické rovině. Postava Martina Fingera poté seznámí dirigenta Millera s faktem, že jsou sami v celé budově, telefonicky odpojeni a bude následovat zcela zásadní prozrazení pravého důvodu návštěvy Dinkela.

 Tak tedy naposledy, nyní prozradím ústřední zápletku. Dirigent Miller je panem Dinkelem obviněn, že ve skutečnosti se jmenuje Keitel a za druhé světové války byl v mladickém věku nejen přítomen smrti Dinkelova otce v koncentračním táboře, ale sám ji sice pod tlakem ale přesto spáchal. Dále viní dirigenta, že si změnil jméno a nikdy se ke své minulosti nepřiznal. Své obvinění následně dokazuje postava Martina Fingera, nyní již i ona pod svým pravým jménem a sice Dinkelbachem, několika důkazy, a také pečlivě sestavenou sérií otázek. Falešná nota se tímto zlomem zcela bezpochyby stává čistým psychologickým dramatem. V dalších scénách je pak divák přítomen ještě mnoha zvratům, takže se nejedná jen o holý příběh mezi obětí a pachatelem, ale velmi promyšlenou sondu do lidské duše a nastolením řady otázek.

 Scéna, rovněž pod taktovkou Yvetty Srbové a Radima Špačka, je pak adekvátní komornímu prostředí Divadla v Řeznické. V nepříliš přeplácaně působící šatně, v níž se odehrává celé představení, má každá rekvizita a kus nábytku své opodstatnění. Ať už se jedná o housle nebo skleničku. Ohledně hudby hraje samozřejmě prim ta vážná, k níž se také děj váže, ale její atmosféru vhodně dotváří i citlivé používání světel. Především znatelné setmění při retrospektivním vrácení se k původu celého konfliktu působí velmi sugestivně.

 Přirozeně je pod povedeností inscenace nesmazatelně podepsána dvojice účinkujících. Podobně jako u Posledním sezení u doktora Freuda mají i ve Falešné notě jasně ohraničené prostory, v nichž precizně a postupně odhalují charaktery svých postav a dosud skryté původy jejich jednání a postojů. Zároveň však díky své skvělé souhře vytváří kompaktní svět dvou do sebe zaklestěných osob a divákovi prezentují různé pohledy na konkrétní situace. Tvůrci si velmi dobře uvědomují, že žádné drama není zpravidla černobílé, a také s tímto faktem pracují, a to i na půdorysu příběhu natolik citlivým jakým je vražda v koncentračním táboře během druhé světové války. Doslova díky mikroskopickému podání herectví je divák jednoznačně vtažen do příběhu a může dle své libosti nechat hrát herce na své struny, a to jak soucitu, dojetí tak třeba i pochopení. Doslova koncertem je pak prezentace vývoje charakteru postavy Pavla Rímského. Ovšem tomuto hereckému mistrovství zdárně sekunduje i Martin Finger, byť jeho postava až takový dramatický rozvoj nemá.

 Falešná nota se jednoznačně Radimovi Špačkovi a všem dalším, kteří na ní pracovali a v případě herců i dále pracují, povedla. Ačkoliv ke konci představení již dynamika hře lehce dochází a finále inscenace je rozmělněno do několika vrcholů, pořád se jedná o nebývale silný příběh o oběti, vině, pomstě, svědomí a obecně životních poutí a jejich temných zákoutích. V tomto případě výtečně zpracovaných a hodných doporučení. Absolutně bych se nebránil dalšímu pracovnímu spojení kvarteta Yvetta Srbová, Radim Špaček, Pavel Rímský a Martin Finger. A pokud k tomu nedojde, není od věci navštívit například Falešnou notu i opakovaně. Myslím, že zážitek by i při opětovné návštěvě této povedené hry mohl být podobně silný jako při prvním seznámení se s touto inscenací.