Umělecká dvojice Ivan Buraj a Jan Kačena, která se již setkala při práci na inscenaci Čevengur v brněnském HaDivadle, si tentokrát vyměnila role dramaturga a režiséra a nastudovala svou vlastní adaptaci šestašedesát let starého románu švýcarského spisovatele Maxe Frische s prostým názvem Stiller a uvedla jej v pražském Studiu Hrdinů. Režie se tedy ujal Ivan Buraj a dramaturgie Jan Kačena.

V úvodu představení zazní věta: „Já nejsem Stiller.", která v naprosté zkratce shrnuje nejen ústřední motiv příběhu, ale vlastně i celý děj, a dokonce i samotný konec. Několik let nezvěstný sochař jménem Stiller je zadržen v Curychu při vstupu do země. Vyřkne onu zmíněnou větu a následuje pobyt ve vězení, kde dotyčný zatvrzele odmítá svoji totožnost. Sám sebe označuje jako Američana Jima Whitea a snaží se o tomto přesvědčit své okolí. To představuje v různých časových rovinách pět dalších postav. Výchozím motivem a zásadní otázkou tedy je, proč ústřední postava odmítá přiznat svoji identitu. I kdyby se dílo více tvářilo jako detektivka, je celkem jasné, že Stiller je Stiller. Ale i v případě, že by se jednalo o Jima Whitea, téma ztráty identity či pochyb o sobě samém už je na stole.

Jelikož je román Stiller rozsáhlé deníkové dílo, jehož se inscenační tým drží, je hlavním hnacím motorem představení síla myšlenek uvedena v sedmi sešitech, již postava Stillera vypravuje. A tam vidím první zádrhel. Pozvolna podávanou existenciální krizi hlavního hrdiny jsem nedokázal vnímat jako kdovíjak zajímavou, vůbec ne obohacující, a čistě z divadelního hlediska ani poutavou či alespoň někam směřující. Mé obavy, že nepolevující vypravování bude postupně vytvářet celek, který na konci představení otitulkuji jako „Prázdné tlachání", se každou další minutou ubíhajícího představení naplňovaly.

Petr Reif Stillera hraje přirozeně civilně. Jeho přednes a citace z deníků působí vlastně příjemně věcně. Žel se jeho postava nevyvíjí žádným směrem a postupem času se tak z hlavního hrdiny mění v pouhého vypravěče až komentátora. Tím jsem však jako divák ztratil zájem o jeho minulost i budoucnost. Nehledě na to, že mi tvůrci příliš neobjasnili, kde, kdy nebo alespoň z čeho vznikly ony Stillerovy pochybnosti nad sebou samým. Částečně se to dá rozkrýt skrze životní úděly Stillerovy manželky Juliky nebo Stillerovy milenky Sibylly, ale ani ony nic zásadního, co by osvětilo psychologii Stillera, nepřinesly.

Takřka nesnesitelná popisnost, jež je účastna po celou dobu inscenace, občas osvěží vizuální doplňky, kterými jsou živé přenosy dvou přítomných kamer, přičemž využívají například promítání hereččiny tváře na pozadí alpské krajiny. Žel i toto zpestření nadlouho rozvláčné tempo inscenace nezastaví, a v situacích, kdy i technika začala vypovídat službu, se ukázalo, že sebenápaditější divadelní prostředek nedokáže přebít to hlavní, což je nadmíru nudně podávaný nezajímavý text.

První polovině představení dominuje více než solidní výkon Petra Reifa. I samotné popisování stereotypně jdoucích Stillerových dní ve vězení způsobují ve spojení s představováním dalších postav zvědavost, jakým směrem se bude inscenace vyvíjet. Zlom přichází zhruba v polovině hry, kdy některé historky ze Stillerova života působí únavně. Ať už se jedná o příběh, k jehož vypravování se dostane postava Gabriely Míčové nebo Stillerova kovbojská minulost, jež zaváněla při výpadku techniky až směšně.

Zatímco postavy Stillerova obhájce, dozorce a manželky, tedy Marek Pospíchal, Hynek Chmelař a Magdalena Straková, dostávají minimální prostor a spíše na jevišti jenom jsou, Jan Lepšík jako státní návladní a Gabriela Míčová jako jeho manželka dostanou možnost ukázat své skvělé herectví. Ironická a hysterická postava Gabriely Míčové a klidný a až nesnesitelně tolerantní postava Jana Lepšíka tak ke konci představení rozehrávají existenční střet, který je při jejich protikladných charakterech sice zajímavou scénou, žel mi to však jen smutně připomnělo, že Stiller je spíše mrhání jejich talentu a hereckého umu.

Kladu si ještě dvě otázky. Proč si Ivan Buraj s Janem Kačenou vybrali právě román Maxe Frische? Ač neznalý předlohy, odpovídám si, že je možná dráždilo jak téma pochybnosti o sobě samých, o našich identitách a životních údělech nebo snad existenčním zamyšlením, kým skutečně jsme, tak ale i lákavost inscenačně zpracovat fiktivní deníky, které nabízejí možnost uchopit divadelní tvar z pozice čtenáře či vypravěče, čímž můžete k divákovi dostat text napřímo, aniž by to působilo nevěrohodně. Druhá otázka, kterou si kladu, už má daleko pokleslejší obsah. Ptal jsem se na to sám sebe během představení, ale tam se to týkalo hlavní postavy. Zde už otázku pokládám po necelém roce života inscenace. „Komu schází nebo tedy bude scházet Stiller?". S úctou k tvůrcům sám za sebe mohu jen odpovědět, že mně bohužel nikoliv.