Jistě téměř nikomu, kdo alespoň zevrubně sleduje dění v českém divadle, neuteklo, že před dvěma lety měla premiéru hra Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny. Inscenace splnila svůj účel. Vzbudila určitou kontroverzi, získala ocenění, je navštěvovaná a má potenciál, že zůstane v podvědomí i delší doby po zhlédnutí. Osobně jsem byl po návštěvě představení velmi spokojen s režií, scénografií a především s výkonem Stanislava Majera, kterého jsem neváhal nominovat do výroční ankety. Jediné, s čím jsem se neztotožnil, byl text Davida Zábranského. Egoismus až narcismus autora, tedy alespoň můj dojem z četby a po zhlédnutí hry, byl jednoduše příliš velkou překážkou, abych měl z inscenace pozitivnější zážitky. Přesto jsem kvality textu rovněž ocenil. V den, kdy jsem zamířil na novinku tria „Zábranský – Polívková – Majer", byla má očekávání tedy spíše slibná. Navíc obeznámen s faktem, který svorně prohlásili David Zábranský s Kamilou Polívkovou, že jejich nová spolupráce nemá s Hercem a Majerem..., kromě potřeby se znovu setkat při práci, nic společného.

Inscenace s názvem Konzervativec měla premiéru na sté výročí vzniku Československa v Divadle Komedie. To není náhoda, protože velkým tématem nového textu Davida Zábranského je vnímání času a pohled na tradice. Jelikož jsem navštívil druhou reprízu, mohu potvrdit, že divák, jenž Konzervativce navštíví, nebude o atmosféru oslav vzniku republiky ochuzen. Je totiž ve hře pevně ukotvena.

Inscenace je rozdělena na dvě části. První je samotná oslava či spíše poslední chvíle před její zahájení. Tomuto dalo by se říci prologu, jehož jsou diváci přímo na jevišti součástí, vévodí Petr Vančura v roli moderátora večera. Že se jedná o fingované oslavy, je jasné v prvních minutách, a tak si návštěvník představení sice může krátit chvíle sektem, ale zřejmě úmyslně protahovaný úvod, jenž kromě zdůraznění faktu povrchnosti škrobených recepcí a s nimi spojených programů, nemá žádné další opodstatnění. Skeče a předstíraný chaos Petra Vančury mohou i lézt pomalu na nervy nebo nudit. Takové byly mé pocity, nicméně větším nedostatkem jsem spatřil ve vzbuzení touhy, aby už konečně začala hra samotná. Až po zhlédnutí inscenace totiž zpětně oceňuji úvod jako tu povedenější část.

Poté, co se diváci přesunou do hlediště, a na scéně zůstane osamocený Stanislav Majer v roli unaveného intelektuála, začne filozofování, rozumějme óda Davida Zábranského na myšlenkové pochody Davida Zábranského. Ústřední věta: „Světlo, které nám dává zkušenost, je lampa upevněná na zádi." anglického básníka Samuela Taylora Coleridge slouží jako odrazový můstek pro dlouhé defilé přemítání o minulosti, přítomnosti, času a jeho vnímání. Předpokládám, že řadu diváků tyto myšlenky zaujmou. Nezastírám, že i mne neminulo určité souznění. Bylo to ve chvílích, kdy jsem pohodlně usazen v červené sedačce vzpomínal, jak mi v Divadle Komedie bylo příjemně ještě před šesti lety a že čas je opravdu neúprosný a někdy se neúměrně táhne. Tak tomu bylo také do doby, kdy k Stanislavu Majerovi, jenž už měl za sebou od štěkání, křičení, plazení a neustálého mluvení i vyčerpávající běhání, přibyl na jevišti herecký partner v podání Michala Nogy, ztvárňujícího slovenského bratra. Ani naděje, že česko-slovenské spojení posune inscenaci do dramaticky zajímavé roviny, nebyla nijak zvlášť naplněna. Přesto tato část patřila k těm zajímavějším momentům představení a předznamenala, že se blíží finále. Není tajemstvím, že v samotném závěru se na jevišti objeví kůň. Koneckonců je zmíněn i v programu. A má také zajisté své opodstatnění. Zřejmě však jiné, než jak jsem ho vnímal já, a sice jako snahu dodat velikost inscenaci, která není zcela nepovedenou, ale stojí na nafouknutém a de facto prázdném textu.

Závěrem bych vyzdvihl režii Kamily Polívkové. V rámci možností se snaží diváka držet v napětí a ve spolupráci s Antonínem Šilarem, jenž má na starosti scénu a Ivanem Acherem, autorem hudby, vytvořila poměrně sugestivně působící obrazy. Precizní výkon Stanislava Majera rovněž stojí nejen za zmínku, ale i za pochvalu. Kvantum textu, jeho prezentace a samotné nesmírné nasazení herce je úctyhodné.

Střet konzervativních myšlenkových proudů s těmi avantgardními, které postupně ve světě zřejmě převažují, ve mne žádný hluboký dojem nezanechal. Nicméně posuďte sami. Divadlo Komedie se postupně znovu otvírá a já doufám, že se také dramaturgicky vykrystalizuje. Zatím čekám na titul, na nějž bych se rád vracel.