Pod hlavičkou umělecké skupiny OLDstars přeložil a zrežíroval Martin Satoranský text anglických dramatiček Moiry Buffini a Anny Reynolds s názvem Jordan. Inscenace však nyní našla své pevné místo ve studiu Švandova divadla a nutno dodat, že do tohoto komorního prostoru příjemně pasuje, a také má potenciál oslovit více diváků, což si jednoznačně zaslouží.

Britská spisovatelka a dramatička Anna Reynolds má za sebou nejen mnoho divadelních her, ale také v náctiletém věku bohaté zkušenosti z vězení a psychiatrického zařízení, kam byla umístěna po vraždě své matky, a kde vzniklo na základě vyprávění jiné ženy téma hry Jordan. Definitivní dramatickou podobu dala textu Moira Buffini, pro níž bylo toto monodrama v roce 1992 její první uvedenou divadelní hrou.

Jordan je takřka hodinová zpověď dvacetileté Shirley, jež čeká na osvobozující rozsudek. Ač spáchala jeden z nejtěžších zločinů, zavraždila své dítě, psychiatrický posudek by mohl mluvit v její prospěch.  Divák se tak stává soudcem i lékařem. Postupem času na základě Shirleyina vyprávění se dozví nejen detaily z jejího životního příběhu, ale má možnost se dostat i blíže samotné duše a snažit se pochopit motivy činu, který na první pohled pochopitelný být ani nemůže. Nebo, podobně jako já, nemusí být ani soudcem, ani psychiatrem a jen se nechat potřísnit všelijakou lidskou špínou, v níž se postava Shirley celý život topila a možná si odnést i svůj díl viny na (ne)funkčnosti tohoto světa.

Od první do poslední minuty se jedná o úzkostnou hru, během níž se má vzdálenost od postavy Shirley pohybovala ve velkém rozpětí. Od naprostého odstupu až po takřka fyzický dosah pochopení jejího jednání. A tak to má být. Máloco je totiž černobílé a i vražda bezbranného má různorodé příčiny. K porozumění Shirley také napomáhá vyprávěná pohádka o Rampelníkovi a rekvizity v podobě hraček odkazující na Alenku v říši divů Lewise Carolla.

Jordan je silný příběh, který evokuje řadu otázek. Většinou se divák postaví do role rozhodčího, kdy postavu na jevišti soudí nebo do role zúčastněného, kdy si klade otázku, jak by se v podobné situaci zachoval sám. Oba zmíněné postupy i příběh samotný jsou však pouze prostředky k dobrání se hlavního tématu hry. Tím je domácí násilí. V Jordan je na tento rozšířený celospolečenský problém nahlíženo z mnohá úhlů pohledu a zmíněné jsou snad všechny aspekty, které tento odporný jev obsahují. Například obtížnou rozpoznatelnost pro lidi, kteří se vyskytují poblíž, a přesto si ničeho nevšimnou, psychický i fyzický teror, ponižování, bezmoc, svalování viny oběti na sebe samou, dopad na další zúčastněné, což je v této inscenaci pochopitelně Jordan, a také (ne)činnost odpovědné státní (bez)moci.

Martin Satoranský, který v OLDstars režíroval celou řadu zajímavých inscenací, aktuálně působí jako dramaturg v Klicperově divadle v Hradci Králové. Jordan, pokud se nemýlím, je zatím jeho poslední režie, a doufám, že slovíčko zatím převáží nad přívlastkem poslední. V této inscenaci absolutně netlačí na pilu, byť téma i text k tomu mohou svádět. Nechává diváka, aby od Shirley převzal svůj díl viny a odešel tak po konci představení s pocity, na nimiž bude i nadále přemýšlet, což považuji u divadla snad za vůbec nejdůležitější. K autenticitě převyprávění příběhu pak rozhodně přispívá i jeho vedení Marie – Luisy Purkrábkové, s níž už pracoval na několika inscenací, a samozřejmě samotný herecký výkon, který se nebojím nazvat suverénním. Její odtažitost, úsporné, ale přesvědčivé projevování emocí dělají z postavy Shirley příjemně nečitelnou bytost. Přesně takovou, u které se musíte dostat až k samotné bráně její duše, jinak ji nemůžete soudit. Nakolik blízko jsem se dostal já, těžko odhadnout, snad blízko, ale rozhodně dvojice Satoranský – Purkrábková tuto cestu do nitra traumatem zničené osobnosti poskytuje. Není to lehká a už vůbec ne příjemná cesta, ale je potřeba ji podstoupit.