„Lidé, pokud ve vás ještě zůstala jiskřička lidskosti, lidských citů, vzpamatujte se! Slyšte můj křik, křik prostého obyčejného člověka, syna národa, který vlastní i cizí svobodu miloval nadevše, nad vlastní život."

To byl vzkaz pro polskou veřejnost od Ryszarda Siwiece, který se upálil 8. září 1968 při celostátních dožínkách na varšavskémStadiónu Desetiletí za přítomnosti vedení polské komunistické strany, diplomatů a přibližně sta tisíc diváků. Komunistické tajné policii se přesto podařilo jeho čin před veřejností utajit a jeho poslední dopis, jenž napsal Ryszard Siwiec své ženě, obdržela vdova až po dvaceti letech.

Pětačtyřicet let po tomto činu měla v divadle Teatrpraga.pl v Mazovském centru kultury a umění ve Varšavě premiéru hra Sebeupálení, kterou napsal a režíroval Krzysztof Szekalski. V monodramatu exceloval Przemysław Bluszcz a v roce 2014 tak za svůj výkon získal hlavní cenu na Národní přehlídce současného monodramatu.

Sebeupálení Ryszarda Siwiece je jedním z nejsilnějších aktů, které nás s Poláky spojují, a já jsem rád, že místem prvního uvedení Szekalskiho hry mimo území Polska se 2.11.2018 stal pražský DUP39. Jediné představení proběhlo v rámci Mezinárodního filmového festivalu 3Kino. Nevím tedy, jestli poděkovat ředitelům festivalu pánům Miloši Mácovi nebo Vavřinci Menšlovi nebo lidem z Divadla X10, kde mne napadá osoba režisérky Ewy Zembok, ale každopádně jsem rád, že jsem mohl Sebeupálení zhlédnout.

Samotný čin Ryszarda Siwiece byl však ve hře pouze událostí, na jejíž pozadí se rozehrál jiný příběh. Vyznání důstojníka Státní bezpečnosti a obhajoba jeho životních postojů. A nutno uznat, že rekonstrukce kariéry aktivního přisluhovače totalitního režimu byla podána věrohodně a s nebývalou intenzitou. Působivosti inscenace sice pomáhala jak promítaná videa a hudba, ale nejzásadnějším aspektem povedeného představení bylo v DUPu39 herectví Przemysława Bluszcze, který každou vteřinou dokazoval, že si hlavní cenu na Národní přehlídce současného dramatu skutečně zasloužil. Během zhruba hodiny Przemysław Bluszcz nenechal diváky ani na chvíli vydechnout. S neuvěřitelnou obratností měnil herecké polohy od vlídného usměvavého pána po krutého vyšetřovatele a ukázal tak, jací chameleoni jsou v každé diktatuře potřeba. Postupem času rozkryla postava Przemysława Bluszcze své postoje, myšlenkové pochody, přesvědčení a ve finále pak inscenace byla završena odtajněním jedné zásadní informace, kterou nebudu sdělovat, v případě, že by případný čtenář tohoto blogu inscenaci kdekoliv navštívil.

Pokud budete mít možnost, navštivte Sebeupálení. Kromě podmanivého výkonu Przemysława Bluszcze, který mi připomněl herecký koncert Jiřího Štrébla v inscenaci Hrdinové jako my, nabízí komorní hra intenzivní výlet do nepříjemných časů, ve kterých položili život za svobodu lidé jako Ryszard Siwiec, zatímco lidé jako postava Przemysława Bluszcze onu svobodu potlačovali a v současnosti i bez špetky pokory a lítosti jsou na svoji zrůdnou kariéru hrdí.