Divadelní spolek Jedl tentokráte nastudoval poměrně krátký, ale příjemně intenzivní site-specific projekt z dětství a dospívání světoznámého pražského spisovatele Franze Kafky s dvojjazyčným názvem Malý stvořitel/Der kleine Fratz, v němž již roztomilá záměna jednoho písmenka z křestního jména, která pojmenovává Kafku malým frackem, prozrazuje, že se bude jednat o hravou podívanou. Tak tomu skutečně také bylo, ale nutno dodat, že pod slupkou zábavného kabaretu mohl divák narazit na tvrdé Kafkovo nitro.

Tvůrci inscenaci nastudovali přímo v prostorech, v nichž Franz Kafka mezi svými šesti až třinácti lety žil spolu s rodiči, a jak přicházely na svět, tak postupně i se třemi sestrami. Jedná se o dům U Minuty na Staroměstském náměstí, přičemž do bytu je vchod skrze Skautský institut. Diváci tak mohli, neb již je po derniéře, prožít Kafkovo zrání přímo v kuchyni a přilehlé místnosti. A ačkoliv se jednalo o čtyřicetiminutovou stopáž, zajímavou sondu do spisovatelovy duše se vytvořit podařilo. Zásluhy na tom měl jak autor scénáře Egon Tobiáš, tak režisér Jan Nebeský. A přestože samozřejmě není možné opominout silné herecké trio, já nejprve zmíním „tu nenápadnou vzadu" Petru Vlachynskou, jež dokázala na minimálním prostoru vdechnout inscenaci nezapomenutelnou atmosféru. Ať už se jednalo o využití prostého výklenku ve zdi či extravagantní kostýmy. Ovšem nejvíce zaujalo samotné vyobrazení Franze Kafky. Pochopitelně tomu svým umem a charismatem zásadně pomohl Karel Dobrý, ovšem zvolený bílý trikot spolu s podlepenými uši stvořil vizuálně křehkého a kýženě dětského Franze Kafku ideálně.

Malý stvořitel/Der kleine Fratz tvořily dvě zároveň se ovlivňující a rovněž prolínající roviny. Jedna obsahující Kafkovy rodiče a doprovodné postavy od Maxe Broda přes snoubenku Felice až po překvapivě se vyskytnuvšího policejního radu Vacátka. Všechny tyto a řadu dalších postav pojali Lucie Trmíková a Martin Dohnal komediálním způsobem úmyslně halasně a výstředně, čímž vytvořili kontrast ke Kafkově citlivosti a odměřenosti k lidské společnosti. Oběma protagonistům takto nastavené polohy herecky zcela svědčily, ale pod úspěchem tohoto projektu je podepsán především Karel Dobrý. Ačkoliv jsem letos ze známých příčin dosud nenavštívil tolik divadelních premiér, v případě, že bych někde měl hlasovat pro mužský herecký výkon, jistě si na precizní kreaci Karla Dobrého vzpomenu.

Stísněnost prostoru umocněná navíc výklenkem, který Karel Dobrý vhodně využíval, byla základním prostředkem, jak vyobrazit Kafkovu vyděděnost, s níž se v dětství ztotožňoval. Jak jsem již zmínil, tu ještě podpořilo ztvárnění Kafkových rodičů. Otec v gumotextilních kopačkách, matka holící si nohy, společně pak oba propuknuvší v hlasitý smích, to vše Kafku stavělo do role odcizeného a citlivého chlapce, jehož dospívání již naznačovalo, že se jedná o mimořádně vnímavou osobnost. Samotné scény pak na první dojem budily určitou neuspořádanost. Chvílemi se věnovaly narážkám na Kafkova díla, jindy na jeho vztah k ženám, ale vždy nakonec skončily u neprostupnosti dospívající duše. Do té se divák musel dostat stejně opatrně, jako ji Karel Dobrý bránil. Skrze jeho neskutečně fascinují pohled, jemný pohyb nebo lakonicky pronášené věty typu: „Samou láskou bych vám kosti rozlámal.", případně reakce na ty, které se mu vracely jako například: „Vy i ze zábavné věci uděláte nudu.", což jistě mladého muže také formuluje.

V druhé části představení se pak diváci přesunuli do vedlejší místnosti, kde následovalo finále celého projektu. Rozdíl mezi hledištěm a jevištěm se definitivně smazal a i přes myslím zbytečně výstřední použití zvířecí masky se došlo k silnému finále, v němž Franz Kafka spočinul na smrtelné posteli. Po připomenutí pro lidstvo zásadní skutečnosti, a sice že Kafkovo dílo zůstalo nezničeno, což bylo ve hře zmíněno vtipnou slovní hříčkou, už následovaly už jen dvě všeříkající věty. „Bude to krásný život. Ten příští."

Je neskutečné, že na tak krátkém časovém prostoru dokázali tvůrci přiblížit Kafkův život natolik bohatě. Ovšem když máte dobrý text, jasnou režisérskou vizi, pružné herce a jedinečného umělce, jenž dokáže vdechnout hlavní postavě život už jen pohledem, není se co divit. Jsem rád, že v divadelně, kulturně a společensky těžce zkoušeném roce jsem mohl navštívit projekt, který připomněl ducha staré Prahy, německy píšících spisovatelů a mimořádnost postavy Franze Kafky.