Hodina, ve které jsme o sobě nevěděli

64,99% Pro věrného diváka Pražského komorního divadla velmi příjemný dárek na rozloučenou, který ovšem (zákonitě?) nedosahuje kvality jednotlivých odkazovaných inscenací. A pro mě i bolestná připomínka, že jsem tento dnes již neexistující soubor objevil příliš pozdě.

Skutečně pouze valčík na rozloučenou. Tečka za uplynulými roky a inscenacemi, kde slova rozhodně nechybí. Ale určitě to není hra, kterou by měl vidět někdo, kdo jen "chce stihnout aspoň jednou zajít do Komedie, než to zavřou." A nebo vlastně, proč ne?

Plejáda postav ze všech možných her, které jsme mohli zde v Komedii vidět. Pobíhají, šourají se, reagují, mlátí, křičí či jen tak chodí. Ale celkově vytvářejí velmi zajímavé a leckdy i vtipné obrazy. Čím více her jste zde viděli, tím více si dané scénky vychutnáte. Rozhodně povedená rozlučka tohoto vynikajícího souboru.

Pohybové divadlo, při kterém o sobě po celou dobu bezpečně víte, protože jednotlivé výstupy upoutají Vaši pozornost i v případě, že nejste znalci repertoáru končící éry Divadla Komedie.

Poslední inscenace mě překvapila, v Komedii hráli komedii. Tedy spíše příjemnou vzpomínkovou hru, při které se člověk rád zasmál a připomněl si minulé úspěchy divadla. Na druhou stranu tahle inscenace se vedle svých námětů do historie pravděpodobně nezapíše.

Dušan Pařízek je Evropan. Nikdo jiný by se s věrnými diváky, neboť valná část publika živě reagovala na většinu obrazů, nedokázal důstojně rozloučit číší šampaňského. Život jde dál.

Osobitá scénická koláž ve stylu "vidím výjevy";) Moc dobře se ni koukalo, příjemně se vjemovala, poněvadž a protože, když zazní Valčík na rozloučenou a kutálí se cibule, já ráda vzpomínám! ..a ještě dlouho vzpomínat budu.. ..a děkuju za všechny hodiny, ve kterých jsem o sobě v Divadle Komedie věděla!

"Bomba" na závěr se sice nekonala, přesto mě však i tato poslední inscenace potěšila. Vnímám ji jako příjemný epilog, ohlédnutí za těmi deseti lety, od prvopočátků, kdy si Komedie začala hledat svůj styl a vlastně i diváky, až k vrcholným létům a vyprodaným představením. Rád jsem se vrátil v čase.

Poslední inscenace PKD. Režisér se Handkeho hrou beze slov jen inspiroval. Původní fragmenty na neurčeném prostranství obohatil odkazy na inscenace, vzniklé během desetileté existence souboru PKD. Nápad zajímavý, leč svým způsobem „vražedný“. Já osobně jsem (až na pár výjimek) viděl vše, co v PKD vzniklo. Tak jsem odhaloval, z čeho byl celek sestaven, jen občas jsem se dokázal zamýšlet nad smyslem fragmentů, což pokládám za problém. Pro mě jen „rozlučková besídka“. Naštěstí v dobrém slova smyslu. Herce byla radost sledovat a připomenutí řady výjimečných i rozporuplných zážitků potěšilo.