Dodo Gombár si jako svoji poslední inscenaci nastudovanou v pozici uměleckého šéfa Švandova divadla vybral románovou prvotinu rakouského autora Roberta Schneidera Bratr spánku. Volba to byla jistě dobrá. Ať už z pohledu výběru tématu střetu jedince s uzavřenou komunitou nebo sázka na povedenou dramatizaci, které se přímo pro Švandovo divadlo ujala výjimečná česká spisovatelka Kateřina Tučková.

Děj je zasazen do odříznuté horské vesnice, jejíž obyvatelé tvoří společenství, které je naprosto v souladu se syrovou scénou, atmosférou i vyzněním celé inscenace. Jejich spjatost s půdou by mohla sice budit sympatický dojem o těsném soužití s přírodou, ale od samého úvodu představení jsou divákovi obyvatelé vesnice servírováni jako nesnášenlivé, necitlivé a kruté osoby s absolutní absencí empatie, bez jejíž přítomnosti, jak nás historie naučila, klíčí v lidech krutost a zlo.

Hlavní postava Elias, fyzicky hendikepovaný, přecitlivělý introvert, jehož smrt si přeje i vlastní matka bezprostředně po jeho narození, nemůže svoje postavení v primitivní komunitě dostatečně obhájit. Ani mimořádné hudební nadání, genialita, kterou by přízemní obyvatelé mohli nazvat darem od Boha, nevykoupí Eliasův smutný úděl. Je to totiž nenávist ke všemu jinému, co vesničany ve hře spojuje. Nesmlouvané odmítnutí čehokoliv lišícího se od nich samotných. Ať už jde o přednost nebo zaostalost.

Inscenace trvá tři hodiny, ale nemyslím si, že by tato délka byla na škodu. Jistě, dalo by se zkrácením přidat na intenzitě prožitku, nicméně hra má svoji rychlost, která je myslím v souladu s tempem života zobrazované společnosti. První polovina představení je především o seznámení se s jednotlivými postavami a uvažováním vesnické komunity. Rozkrývají se vzájemné rodinné vazby i sousedské vztahy. Samozřejmě se postupně také dostáváme ke křehkému nitru samotného Eliase, jenž v sobě objevuje výjimečný talent nejen ve vnímání hudby, ale i v dokonalém sluchu umožňující mu proniknout do jiných, pro ostatní zapovězených míst. Osudy obyvatel jsou rozehrány, nelichotivá a pochmurná atmosféra nastolena. Ideální čas pro přestávku. Musím přiznat, že jsem měl škodolibou radost z pošmourné nálady diváků bezprostředně po rozsvěcení světel. Řekl bych, že prozatímní cíl inscenace byl splněn.

V druhé polovině představení příběh graduje stejně jako nenávist obyvatel horské vesnice ke všemu od nich odlišnému. Jejich opovržení nezvrátí ani ocenění pro mimořádný talent Eliase v soutěži pořádané na prestižní hudební přehlídce. Zajímavě se vyvíjí i milostný cit, jenž v sobě Elias uchovává pro Elsbeth, budící dojem mentálně částečně zaostalé dívky, která však podobně jako ostatní projeví svoji přízemnost a odpor k čemukoliv, co nezpůsobuje bezprostřední fyzickou rozkoš. Osud smutného hrdiny nezadržitelně spěje ke konci. Ten samozřejmě nebudu prozrazovat, ač o něm může napovědět název mého blogu.

Inscenace nabízí i mimořádné herecké výkony. Na prvním místě je tu soustředěný výkon Jacoba Erftemeijera, který se podílel i na hudebním a zvukovém designu, což napovídá o jeho těsném spojení s postavou Eliase. Sám autor Robert Schneider odmítal názory některých kritiků, kteří viděli paralelu mezi jeho vlastním osudem a příběhem Eliase. V programu představení je doslova uvedeno: „Samozřejmě, že jsem nikdy nebyl tento retardovaný rustikální idiot, kterého ve mně někteří kritici chtěli vidět.". Toto zmiňuji z důvodu, že pochopitelně ani mě nikdy nenapadá spojovat s jednotlivými postavami jejich autora nebo účinkujícího herce, ale musím zdůraznit, že Jacob Ertermeijer obsáhl Eliase natolik přesně, až se mi nechce věřit, že by do role nepustil nějaké své osobní prožitky. V přesných chvílích dávkuje projevy svých emocí, leckdy pečlivě skrytých, ale o to více prosakujících na povrch. Jednoduše musím uznat, že Ertermeijerův výkon je z kategorie nevšedních až jedinečných. Podobné uznání mám i pro Denisu Barešovou, hrající Eliasovu tajnou lásku Elsbeth. Ta pro změnu dokázala skvěle obsáhnout proměnu své postavy a jen potvrdila, jakým talentem současný herecký soubor Švandova divadla disponuje. Nezbývá než doufat v její další uplatnění. Rád bych věřil, že doba, v níž ukáže své kvality v nějaké promyšlené hlavní roli, se blíží. Ostatní účinkující zvládli své role poměrně přesvědčivě. Rozhodně působili jako celek kompaktně. Chvílemi mi výkon Tomáše Červinky nepřišel úplně věrohodný a bohužel postava, kterou ztvárnila Bohdana Pavlíková, pro mě měla nepříjemnou povinnost jakési komentátorky, což bylo společně s vysvětlujícím hlasem halasně znějícím z reproduktorů, nejvíce rušivým elementem představení. Tato popisnost zbytečně ubrala na intenzitě atmosféry. Alespoň dle mě tedy měla opačný dopad, než bylo zřejmě zamýšleno. Ze zbývajících výkonů bych ještě vypíchl ty Marie Štípkové, Tomáše Petříka, a také Jana Novotného, jehož jsem v podobné poloze viděl již několikrát a jsem rád, že Bratra spánku svým mistrostvím příjemně doplnil a oživil.

Jak jsem zmínil již v úvodu, skvělou volbou byla především sazka na dramatizaci Kateřinou Tučkovou. V jejích románech Vyhnání Gerty Schnirch a Žítkovské bohyně jsou také hlavními postavami lidé, na něž se většinová společnost dívá skrze prsty. Společně s Dodo Gombárem se jim podařilo oživit senzitivního a plachého člověka, jehož příběh rezonuje i s trendem v současné společnosti. Není totiž mimo jiné těžký osud Eliase ukázka střetu s nekulturností stále více se u nás prosazující? Kolikrát jsme slyšeli, že kultura a umění jsou až na posledním místě? Nabubřelé postoje navenek se tvářící jako ochraňující českou či evropskou kulturu jsou přeci jen falešné pózy ve skutečnosti drtící lidskou tvořivost ve snaze zařadit člověka do tupého stáda oslavující jedinou správnou myšlenku. Osobně jsem Bratra spánku vnímal i jako výstrahu, aby replika ze hry: „O kolik nádherných lidí už asi tento svět přišel, protože je Pán Bůh nechal zrodit tam, kde svůj dar nemohli uplatnit?" nebyla v blízké budoucnosti smutným konstatováním.