Jméno Gary Owen českému divákovi pravděpodobně mnoho neřekne. V příštím roce by měl tento Walesan oslavit své padesáté narozeniny, a přestože na tuzemských jevištích se dosud jeho hry neobjevily, ve Velké Británii se hrají pravidelně. Navíc se již jeho tvorba objevila také v Německu, Kanadě či Austrálii. Rok po premiéře Owenovy hry Killology v Cardiffu ji v překladu Pavla Dominika uvedlo pod názvem Brutál Divadlo Nahraně v komorním prostoru Divadla Kampa. Letos v listopadu se dovršilo její tříleté uvádění a musím přiznat, že jsem rád za její zhlédnutí alespoň na poslední chvíli.

 Úpravy se ujala dramaturgyně Anna Smrčková a režisér Jiří Š. Hájek a musím uznat, že text samotný má velký potenciál. Hra pro tři herce je vlastně určitým pásmem monologů s jednu výjimkou. Jednoduchá scéna Karla Čapka, minimum rekvizit a svým způsobem i úsporná audiovizuální složka inscenace, to vše dalo správně vyniknout textu a na herce tím tak mimochodem byla uvalena zodpovědnost, zda dokáží představení utáhnout vlastně jen svým projevem. A to se myslím podařilo. Nutno tedy ještě doplnit za vydatné podpory zručného vedení režisérem Jiřím Š. Hájkem.

 Společným tématem předváděných monologů je jedním slovem násilí, které je nedílnou součástí lidské civilizace od jejího vzniku. To má však tolik podob, že samotné jeho zkoumání by vydalo na celoživotní práci. A jako snad vše jiné se i ono vyvíjí a přizpůsobuje aktuální době. Brutál je tedy o současném násilí a každá postava ukazuje divákovi jinou tvář agrese a brutality.

 Paul je mladý muž, jenž zbohatl na uvedení a vývoji speciální počítačové hry, jejíž název je totožný s titulem představení. Využil tak poptávku společnosti ventilovat své sadistické choutky alespoň ve virtuální realitě, neboť cílem hry je protivníka nejen přemoct, ale i ideálně co nejbrutálnějším způsobem jej zabít. Doslova se dá říct, že čím zvolí hráč bolestnější a pomalejší působ smrti, obdrží za to více bodů. Kde však pohledný a navenek solidně vypadající chlapec přišel k takto zvrhlým a nebezpečným myšlenkám? Odpověď najdeme v jeho vztahu k otci. Ondřej Novák pojal postavu Paula jako svým způsobem bezradnou oběť despotického rodiče a skrze svoji milou fasádu nastoluje téma (ne)vyrovnání se násilí na sobě samém.

 Další postavou je Davey. Na rozdíl od Paula je zde divák svědkem jeho vývoje od malého chlapce až po dospívajícího. Dítě, které je předmětem šikany, pokouší se jí čelit, aby musel uznat svoji porážku a slabost tou nejbolestivější obětí, budí neskonalou lítost a účast. Z velké části však jde uvěřitelnost této postavy za jejím představitelem Matoušem Zahem, který v Brutálu předvedl vskutku jedinečně přesvědčivou kreaci. Ačkoliv si i on vystačí s pouhými slovy, dokázal v sále vytvořit tak husté napětí, za něhož nezbývá než upřímně zatleskat.

 Třetím účinkujícím je zkušený Hynek Chmelař, jenž ve hře představuje Alana, otce již zmíněného Daveyho. I on má přesvědčivý přednes, což je zejména v úvodu představení, kdy musí pronést dlouhý monolog, nutnost k tomu, aby divák neztratil nit a zájem dále v ději s účinkujícími pokračovat. Postupem času se však z obecných vět krystalizuje konkrétní příběh Alana, jímž je vyrovnání se se synovou ztrátou. Netřeba zabíhat do detailů, byť inscenace již má po derniéře, ale nutno ještě podotknout, že právě jediný dialog, který vede právě Alan s postavou Paula, jehož viní ze synovy smrti, byl sice možná příjemným osvěžením představení, ale zároveň také potvrzením, že nejsilnější části hry jsou monology, při nichž je divák z velké části odkázán na svoji představivost, a zároveň se tak vlastně každý může tak trochu vyzkoušet, jakou laťku fantazie má při zobrazování násilí.

 Hra Brutál nabídla českému divákovi aktuální text o zneužití násilí, vztazích mezi synem a otcem i nelichotivý pohled na naši společnost, jelikož někde pod pokličkou je samozřejmě cítit palčivost a všudypřítomnost problému, o němž všichni tak nějak ví, ale zároveň s ním nedokáží účinně bojovat.