Pátou režií, kterou se Miroslav Bambušek se svým divadelním spolkem Mezery, o.s. představuje divákům ve Studiu hrdinů, je hra odkazující k osobnosti kněze Josefa Zvěřiny, jehož duchovní přesvědčení bylo natolik inspirativní a pevné, že nemohlo ve své době jinak než krutě narazit na údernost primitivního nacistického a posléze pochopitelně i komunistického režimu. Inscenace Zvěřinec je tak po Pustině a Kacířských esejích věnujících se Pavlu Zajíčkovi, respektive Janu Patočkovi již třetí hra Miroslava Bambuška na této pražské divadelní scéně, jež pracuje s bohatou životní filozofií konkrétní a žel většinou společností nedoceněné osobnosti dvacátého století, kterou se všemi prostředky snažil nelidský totalitní režim zadusit. Řekl bych však, že v případě Zvěřince je inspirace spíše odrazovým můstkem k jinému příběhu a z osobnosti Josefa Zvěřiny čerpá jen z části. Ovšem přesah díla a života konkrétního velikána do dnešní doby by mělo být dostatečnou satisfakcí jeho myšlenek.

Představení začíná promítaným úryvkem z dokumentu, v němž promlouvá sám Josef Zvěřina. Jestli se nemýlím jedná se o snímek Den pro Agapé z roku 1987, který natočil režisér Vladimír Suchánek, jenž v posledních letech komunistického režimu absolvoval u Josefa Zvěřiny ilegální bytový kurs katolické dogmatiky. Ve zmíněné videoukázce hovoří Josef Zvěřina o lásce a významu slov dobré jitro. Zaujme jednak vřelost projevu, ale i jeho nenápadně přítomná křehkost radosti ze všedního života, který musel Josef Zvěřina naopak nesmírnou silou bránit proti vnějším vlivům totalitních nohsledů. Jestliže se však tímto úvodem chystá divák ladit na laskavou podívanou, je z toho velmi brzy vyveden. Miroslav Bambušek, režisér a autor textu Zvěřince, ihned po prologu zapojuje své jedinečné divadelní prostředky, kterými jsou nespoutaná expresivnost, audiovizuální vidění využívající impresionismus či surrealismus, neučesanou scénografii připomínající undergroundové kořeny a herectví, v němž se musí účinkující hodně snažit, aby si své místo ve hře a na jevišti obhájil.

Po první scéně přichází ta, v níž je dívka Rút v podání Gabriely Pyšné podrobena výslechu prozatím nejasné postavy, kterou hraje Jakub Gottwald. Dialog představuje hlavní hrdinku jako drogově závislou bytost, která si prošla psychiatrií, a kromě ponuré přítomnosti má v sobě obsaženou též deprimující minulosti. Matka byla zřejmě zlikvidována režimem a vztah s otcem je na pokraji zániku. Na scénu se záhy také dostane Josefa Zvěřiny, kterého svým typicky charismatickým a civilním projevem ztvárňuje Miloslav Mejzlík. Inscenace se však neodehrává v době, v níž Josef Zvěřina žil, ale jedná se o jisté podobenství, které si bere na mušku určitou vyprázdněnost současnosti a neutěšenost z blížící se budoucnosti. Pominu-li dobové projekce, je Bambuškův záměr vytvořit dekadentní společnost, která má nádech dystopie, nejvíce symbolizován vzniklým zvěřincem, tj. několika postavami, jež na sobě mají zvířecí masky a chovají se s důrazem na čistou animalitu. Právě do této nikým nespravované menažerie přichází Miloslav Mejzlík jako Josef Zvěřina, aby zvířata nakrmil a ujal se tak sám svého odkazu.

Nosnou dějovou linkou je životní situace a vztahy s okolím, které prožívá Rút. Na první pohled se jedná o člověka zažívajícího nezadržitelný pád na okraj společnosti, přičemž po nárazu přichází další a další facky. Po matce, jež ji opustila z důvodu emigrace zbývá stesk, pak je tu otec, který kromě znaků bezdomovectví přidává obviňování a vulgarismus. A přestože postava Josefa Zvěřiny se dívce snaží pomoct svými filozofickými poučkami, což jsou také po hříchu téměř jediné odkazy na tuto osobnost vyjma zmíněného úvodu, je Rút doražena poslední nadějí, kterým se zdál být snad bývalý partner Kolja v podání Marka Kristiana Hochmana. K tomu, aby byl její pád umocněn a potvrzen z okraje společnosti na definitivní dno, pak slouží postava zřejmě bývalého, ale ve Zvěřinci jakoby i současného estébáka v precizně odpudivém provedení Jakubem Gottwaldem.

Zvěřinec je v mnoha aspektech, které jsem vlastně již i zmínil, typickou inscenací Miroslava Bambuška. Režiséra, který dokáže čerpat z minulosti a jako jeden z mála ji transformovat v ponurý obraz případné budoucnosti, což z něj činí, alespoň pro mě, výraznou osobnost českého divadla. Novince se nedá vytknout příhodná atmosféra a celkem solidní herecké výkony. Miloslav Mejzlík jako Josef Zvěřina je přirozeným průvodcem hry a se svými rolemi se i ostatní popasovali víceméně dobře, přičemž bych zmínil ještě Petra Krušelnického, jehož ztvárnění matky je čistě pohybovou záležitostí, ale nesmírně zajímavě a sugestivně podanou. Problémem je však samotný příběh, jenž sice slouží jako určitý most mezi minulostí a přítomností nebo snad blízkou budoucností, ale sám o sobě není moc nápaditý, čímž Zvěřinec silně pokulhává za předchozími díly Miroslava Bambuška. A jelikož není dějová linka příliš nosná, a i vstupy postavy Josefa Zvěřiny působí postupem času repetitivně, stojí představení možná více než by bylo potřeba na audiovizuálních prvcích, které jsou však u Miroslava Bambuška také nepřekvapující a pro diváka znalého jeho tvorby navíc dobře známé. A tak i přes povedený konec slouží Zvěřinec spíše jen jako odkaz k osobnosti a dílu Josefa Zvěřiny, což není málo, ale vzhledem k osvědčeným kvalitách Miroslava Bambuška jsem očekával více.